„Statisticky Češi pomáhali Židům ze všech států nejméně, dokonce i v Německu se více snažili,“ říkala ona, asi pětadvacetiletá dívka. Lapám po dechu a snažím se nereagovat. „Jednomu muži postříleli celou rodinu, ale mého dědečka zachránil,“ vypráví rodinný příběh, „to byl podle mého hrdina, ne jako ten zbytek. Díky němu si tu s tebou mohu povídat.“ Hlavou mi prolétne myšlenka, kolik lidí si se mnou, díky tomu, povídat už nemůže.
Praskly mi nervy a vypadlo ze mě, že jsem Čech. Podívala se mi do očí se soucitným pohledem. Nechápu proč. Krev tepala ve spáncích, ale můj hlas byl klidný. Začal jsem jí vyprávět o českých dobrovolnících bojujících v řadách spojenců ve Francii, Británii, Rusku a všude kde to bylo potřebné. Neměla zdání o českých, polských i pilotech jiných národností, kteří vybojovali bitvu o Británii. S otevřenýma očima na mě hleděla a lapala po dechu. Sice studovala Holocaust, ale druhé světová válka jí v té záplavě učení trochu unikla. Situace bez kontextu. Utrpení Židů nadřazené utrpení jiných. Vyvolený národ, jak se tu říká.
Češi nejsou ideální, máme mnoho chvil ve svých dějinách, nad kterými by bylo dobré se zamyslet, nad mnohými i zaplakat. Rozhodně jsme však nesklonili hlavu před okupací a nepodvolili se režimu, nebo alespoň ne všichni. Jména jako Oskar Schindler nebo sir Nocholas Winton jsou spjata se Českou republikou a záchranou tisíců lidských životů. Nejenom tito dva, ale všichni kdo jim pomáhali a umožnili uskutečnění jejich plánů. Piloti RAF, vojáci bojující v Francouzské cizinecké legii, partyzáni a další. Mrtvých bezejmenných hrdinů máme také dost.
V Izraeli, ale Velká válka vypadá trochu jinak. Vždy jsem o padlých u nás přemýšlel jako o Češích. Nikdy mě nenapadlo je dělit na katolíky, protestanty, husity a nebo židy. Procházím ve Svaté zemi různými muzei, včetně muzea Holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě, mrazí mě při pohledech na staré fotografie a filmy. Odnáším si z nich, ale zvláštní pocit. Jako by celá druhé světová válka byla bojem Němců a jejich spojenců pouze proti Židům. Oslavováni jsou židovští partyzáni, židovské jednotky, počty židovských vojáků v řadách spojenců atd. K mému překvapení se do přisluhovačů nacistů započítávají i okupované území. Jediný přímí příspěvek v Yad Vashem o ČR z dob okupace, je záznam stovek lidí vítajících s nacistickými vlaječkami německou armádu. „Protože lidé neriskovali svoje životy, aby chránili Židy, proto to tak je,“ dozvěděl jsem se toho dne v poušti. Jejího dědečka zachránil muž, jemuž kvůli tomu nacisté postříleli rodinu. „Stálo to za to?“ ptám se sám sebe. Jeden život zachráněný, několik ztracených. Proč je ten jeden lepší, hodnotnější?
6 000 000 mrtvých Židů, hlásají různé nápisy v Izraeli. Vzpomínejte. Na další zplynované jako by se zapomnělo: mentálně a fyzicky postižené, kteří šli do komor jako první, homosexuály, Romy a jiná etnika. Nebylo jich tak velké množství, ale to přece neznamená, že nebyli. Stejně tak civilní oběti, vojáci a další. Během vály zemřelo přes 60 miliónů lidí po celém světě. Přece se na ně nevykašleme jenom proto, že to nebyli Židé. .
„Když jsem vstoupila do armády a podívala se okolo sebe, tisíce krásných a mladých lidí připravených bránit svou vlast – Vyvolený národ,“ popsala mi své první dojmy z IDF (Israel Defence Forces) moje izraelská kamarádka Ayelet.