Proč to píši? Velice často se pro dnešní události hledají analogie z dějin. Těmi bychom si rádi, za vydatné pomoci médií a novinářů, usnadnili vhled do složitých příběhů dnešního geopolitického dění.
S tímto postupem je pak velice jednoduché si udělat tu „správnou a žádoucí“ představu o tom, kdo je ten hodný a kdo zlý. Pří zmínce o roce 1968 přece víme, na které straně stála Moskva, tedy ti zlí. Bohužel, historie se možná jako celek opakuje, ne však již jedinečné historické události. Obecné srovnávání minulosti s přítomností často hodně pokulhává, někdy dokonce leze po čtyřech, či se již jen plazí. Je k tomu několik důvodů.
Tak za prvé, citát „Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš“ nevznikl pro nic za nic a má své opodstatnění. Nastalá situace je vždy jiná než ta minulá a drobné rozdíly, mnohdy pouze minimální nuance reality, mohou naprosto změnit kontext vnímání konání jedinců či politických celků. Zeptejte se například v Estonsku, proč tam mnozí obdivují německou armádu a jsou ji vděční za osvobození. Odpověď našince zřejmě překvapí. V té době byl pro lidi v Evropě Hitler zlem, ale pro mnohé nebyl tím nehorším, co na ně mělo zálusk. Proto i příchod německé armády do různých zemí, provázely rozdílné reakce, přestože prakticky všude se jednalo o tu samou okupaci.
Druhým důvodem nepřesnosti historických srovnávání jsou i naše vlastní citově zabarvené znalosti a vědomosti, které si k určitým událostem pěstuje již od narození. Naši učitelé nám vštěpují fakta o mnichovské zradě a tom, jak jsme v tom tenkrát byli nevině. Už neřeknou, že v tehdejším Československu měli Němci opravu pozici druhořadých občanů, ke kterým se etničtí Češi nechovali zrovna mile a Hitlerovi tak jeho plán hodně usnadnili. (Tím samozřejmě neobhajuji předání pohraničí Třetí říši, ani následný zábor celé republiky, jen ukazuji, že každá mince má dvě strany.) Můžeme jít ještě o kousíček dál do historie. Proč ve filmech o první světová válce fandíme vojákům Franci, Británie a dalším „spojencům“, když proti nim v rakouských uniformách bojovali čeští vojáci a umírali za svoji vlast v Evropě? Protože převážně známe příběhy o legionářích bojujících za naši svobodu na Dálném východě. Od malička je nám vštepována představa bipolární světa, jedni jsou ti dobří, druzí ti zlí. Pohádky o hodném princi a zlém černokněžníkovi, o dokonalém Aragornovi a naprosto zkaženém Sauronovi, o tom, jak dobro vždy vyhraje nad zlem, jsou nám vyprávěny již od kolébky. Tedy přeneseně řečeno, vítězi jsou vždy ti dobří.
Svět takto černobílý není, nebyl a nikdy nebude. Přirovnání nás však vede k tomuto nekomplikovanému vidění dění kolem nás. Novináři ho rádi používají, jelikož podle nich jednoduše „vysvětluje“ nynější situace. To je však omyl. Putin není Hitler, stejně tak jako jím není Ahmadínežád ani Asad. Putin je Putin a pokud budeme čekat, až začne pálit knihy na náměstích a nebo stavět koncentrační tábory, tak můžeme být velice překvapeni, co přijde. Protože ještě před hajlováním v ulicích a pochody s pochodněmi za zpěvu nacionalistických písní, může přijít něco naprosto jiného. Co? To ví jen ruský car sám.