U pumpy s ledovou vodou se opláchnu a pozdravím Islam, jednu z místních dívek, které patří do skupiny, jež si se mnou chodí povídat, tedy na moje „hodiny“. Nádobou na provaze se snaží nabrat několik desítek litrů vody a naplnit tak barel vedle ní. Je to tak na hodinu páce, ale pomoc odmítá s úsměvem, že prý nevím, jak to mám správně dělat.
Dodávka už troubí a tak se rozběhnu k parkovišti. Asi dvanáct kluků mezi sedmi a jedenácti lety se tísní už uvnitř. Malý Hamoudy, jak se mi představil, když sám sebe učinil mým průvodcem a ochráncem, my vyskočí na kolena a míříme do školy. V autě je hrozný hluk a křik, vůbec nevím kam jedeme a mám velkou radost, když všichni konečně vyskáčí z auta a zmizí. „Tak takhle je to každý den. Jsou hlavoví po vzdělání, chtějí pryč, vydělat peníze a žít si dobře,“ s úsměvem Ibrahim. Pro ně školní den už začal, mě teprve čeká.
Vracíme se zpět do Susye. Mladé dívky a ženy se už pustily do každodenních prací. Naše hodina přijde až odpoledne. Mezitím si mě vyhlídly dvě nejmenší, Donya a Waufé, nosí mi čaj, nestále se ptají, jestli něco nepotřebuji a pak i odvedou do jedné rodiny k objedu. Příprava lekce tak vzala jako vždy za své. Čekají na mě po jídle a doprovází na každém kroku. Učím se alespoň arabsky.
Kolem třetí hodiny odpolední se scházíme s ostatními dívkami pod stromem na kraji vesnice, už tu stojí konvice s čajem a několik cigaret. To ty dvě malé nezbedy. Zbytek dívek sedí a jen se ošívá, stydí se, ale umí několik slov anglicky a já několik slov arabsky. Je to zábava. Učíme se navzájem. Snažíme se vyprávět každý svůj příběh a ptát se těch ostatních. Učíme se už čtvrtý den a tak už se skoro všichni umí představit i něco povyprávět. Není to tak, že by dívky neuměly jazyk, ale nepoužívají ho a také se stydí. „Jste svobodný pane učiteli,“ zeptá se Rabia. Mám pocit, že tu větu dávaly dohromady všechny moje studentky. „Nejsem, ale mám doma přítelkyni,“ odpovím nejdříve anglicky a poté arabsky. Na některých obličejích se objeví smutek a já mám pocti, že jsem právě přišel o několik studentek.
Je to spíše takové „posezení pod stromem u čaje“ než opravdová hodiny, ale i během těch několika dnů je rozdíl znát, minimálně zmizel stud. Přemýšlím, kde se dívky asi naučily anglicky a v tu chvíli se projeví jeden ze stereotypů, které o arabských ženách máme. Dojde mi to ve chvíli, kdy se Islam z dalších hodin omluví s tím, že musí zpět na univerzitu, stejně jako Rabia a Smea. Vysoká škola, jak prosté. Zbudou mi jenom ty nejmenší, ale i s nimi je sranda.
Je už k večeru a tak mířím na kávu do sousední vesnice. Jeden starý muž mě po tři večery hostil kávou i čajem a pozval na dnešní večer znovu. Vyprávěl mi letité příběhy, ale hlavně o svých dvou synech ve Spojených státech, posílají mu peníze a mají se tam dobře. Vystudovali a dostalo se jim tak dobrého života. Je to takový „palestinský sen“ skoro každého z mladých lidí, které jsem potkal. Vystudovat a utéct pryč od okupace, od problému, z tohoto světa plného vojáků, extrémistů, bolesti a smrti. Včera v noci se u starého pána něco dělo, byla tam armáda a Ibrahim mě zabránil, abych tam šel. Bál se problémů a já vlastně také. Jsem tedy zvědaví co se vlastně přihodilo.
Přecházím silnici, pak se zastavuji a jen nevěřícně zírám. Ruiny, rozbořené ohrady a všude rozházené věci. Slzy se mi derou do očí a z plic se tlačí křik. Obraz zkázy, který se nachází v místě příbytku starého pána. Spoušť. „Izraelské buldozery to tu srovnaly se zemí. Prý byl jeho dům nelegální, ale on tu žil skoro sedmdesát let,“ říká jeden z mužů stojících nad tou hrůzou se silným opovržením. Snažím se zjistit, kam se poděl ten starý muž. „Odešel k příbuzným do Yatty,“ dodává jedna z žen. Stojím nad těmi zbytky staveb a říkám si, že vzdělání je možná důležité, ale buldozer nezastaví, zvláště když uteklo do USA.