Reklama
 
Blog | Jiří Kalát

Vzdělání! A pak rychle pryč!

PALESTINA/Vzdělání je základ. Tedy o tom jsme alespoň neustále přesvědčováni. Však také je to jeden ze způsobů jak se podívat do nitra komunity nepozorován a nebo spíše zapomenut. Proto vstávám v sedm hodin ráno naprosto promrzlý v polorozpadlém stanu několik kilometrů na jih od palestinského města Yatta na západním břehu Jordánu v malé obci jménem Susya. Učit angličtinu, tak nějak zní můj zdejší úděl. Není to nadlouho, jen na pár dní. Spíše tady funguji jako „nová hračka“ se kterou si všichni chtějí hrát a tak musí používat ten zvláštní cizí jazyk.

U pumpy s ledovou vodou se opláchnu a pozdravím Islam, jednu z místních dívek, které patří do skupiny, jež si se mnou chodí povídat, tedy na moje „hodiny“. Nádobou na provaze se snaží nabrat několik desítek litrů vody a naplnit tak barel vedle ní. Je to tak na hodinu páce, ale pomoc odmítá s úsměvem, že prý nevím, jak to mám správně dělat.

Dodávka už troubí a tak se rozběhnu k parkovišti. Asi dvanáct kluků mezi sedmi a jedenácti lety se tísní už uvnitř. Malý Hamoudy, jak se mi představil, když sám sebe učinil mým průvodcem a ochráncem, my vyskočí na kolena a míříme do školy. V autě je hrozný hluk a křik, vůbec nevím kam jedeme a mám velkou radost, když všichni konečně vyskáčí z auta a zmizí. „Tak takhle je to každý den. Jsou hlavoví po vzdělání, chtějí pryč, vydělat peníze a žít si dobře,“ s úsměvem Ibrahim. Pro ně školní den už začal, mě teprve čeká.

 

Reklama

Vracíme se zpět do Susye. Mladé dívky a ženy se už pustily do každodenních prací. Naše hodina přijde až odpoledne. Mezitím si mě vyhlídly dvě nejmenší, Donya a Waufé, nosí mi čaj, nestále se ptají, jestli něco nepotřebuji a pak i odvedou do jedné rodiny k objedu. Příprava lekce tak vzala jako vždy za své. Čekají na mě po jídle a doprovází na každém kroku. Učím se alespoň arabsky.

Kolem třetí hodiny odpolední se scházíme s ostatními dívkami pod stromem na kraji vesnice, už tu stojí konvice s čajem a několik cigaret. To ty dvě malé nezbedy. Zbytek dívek sedí a jen se ošívá, stydí se, ale umí několik slov anglicky a já několik slov arabsky. Je to zábava. Učíme se navzájem. Snažíme se vyprávět každý svůj příběh a ptát se těch ostatních. Učíme se už čtvrtý den a tak už se skoro všichni umí představit i něco povyprávět. Není to tak, že by dívky neuměly jazyk, ale nepoužívají ho a také se stydí. „Jste svobodný pane učiteli,“ zeptá se Rabia. Mám pocit, že tu větu dávaly dohromady všechny moje studentky. „Nejsem, ale mám doma přítelkyni,“ odpovím nejdříve anglicky a poté arabsky. Na některých obličejích se objeví smutek a já mám pocti, že jsem právě přišel o několik studentek.

 

Je to spíše takové „posezení pod stromem u čaje“ než opravdová hodiny, ale i během těch několika dnů je rozdíl znát, minimálně zmizel stud. Přemýšlím, kde se dívky asi naučily anglicky a v tu chvíli se projeví jeden ze stereotypů, které o arabských ženách máme. Dojde mi to ve chvíli, kdy se Islam z dalších hodin omluví s tím, že musí zpět na univerzitu, stejně jako Rabia a Smea. Vysoká škola, jak prosté. Zbudou mi jenom ty nejmenší, ale i s nimi je sranda.  

Je už k večeru a tak mířím na kávu do sousední vesnice. Jeden starý muž mě po tři večery hostil kávou i čajem a pozval na dnešní večer znovu. Vyprávěl mi letité příběhy, ale hlavně o svých dvou synech ve Spojených státech, posílají mu peníze a mají se tam dobře. Vystudovali a dostalo se jim tak dobrého života. Je to takový „palestinský sen“ skoro každého z mladých lidí, které jsem potkal. Vystudovat a utéct pryč od okupace, od problému, z tohoto světa plného vojáků, extrémistů, bolesti a smrti. Včera v noci se u starého pána něco dělo, byla tam armáda a Ibrahim mě zabránil, abych tam šel. Bál se problémů a já vlastně také. Jsem tedy zvědaví co se vlastně přihodilo.

Přecházím silnici, pak se zastavuji a jen nevěřícně zírám. Ruiny, rozbořené ohrady a všude rozházené věci. Slzy se mi derou do očí a z plic se tlačí křik. Obraz zkázy, který se nachází v místě příbytku starého pána. Spoušť. „Izraelské buldozery to tu srovnaly se zemí. Prý byl jeho dům nelegální, ale on tu žil skoro sedmdesát let,“ říká jeden z mužů stojících nad tou hrůzou se silným opovržením. Snažím se zjistit, kam se poděl ten starý muž. „Odešel k příbuzným do Yatty,“ dodává jedna z žen. Stojím nad těmi zbytky staveb a říkám si, že vzdělání je možná důležité, ale buldozer nezastaví, zvláště když uteklo do USA.   


Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama