„Po tomto obřadu už oba snoubenci mohou chodit společně po ulici, držet se za ruce a nebo líbat. Všichni vědí, že se budou brát a tak je to v pořádku,“ dovysvětluje mi Wajdi. Před pronajatým sálem se schází muži od nejmladších až po ty nejstarší v tradičním arabském oblečení. Pomalu postupuji řadou a podávám ruku ženichovy i ostatním mužům. Usmívají se na mě. Přes nulové znalosti angličtiny na jejich straně a stejná omezenost mé arabštiny si přejeme hezký den.
Usadím se v křesle po boku mých přátel a naslouchám slovům otce nevěsty. Přestože slovům nerozumím, arabština má jistou melodičnost která se mi libí. V místnosti sedí asi tři stovky lidí. Na závěr slavnostní řeči přijde krátká modlitba. Po jejím skončení se rozproudí hovor a snoubenci jdou znovu blahopřát jeho nejbližší přátelé. Mezitím se roznáší arabská káva a sladkosti, které nemohou chybět na žádné palestinské oslavě.
Všechno to trvalo asi dvacet minut, napadá mě při odchodu. Venku na malém nádvoří stojí několik mužů a pokuřují. „Kdyby jsi tady byl před rokem 2007, zažil by jsi spoustu střelby. Místní by oslavovali a stříleli ze svých M16 nebo AK 47, ale to už teď nejde,“ dodává Wajdi při našem odchodu. Škoda, o zážitek méně.