„Dolů vás až neodvezu. Kvůli útokům kameny tam není bezpečno,“ odporoučel se řidič autobusu na předposlední zastávce a ukázal směrem k arabskému městu. Jsou to asi dva kilometry, to není příliš a procházka vždy přijde vhod. Zvláštní klid v Kirjat Arba (izraelská osada poblíž Hebronu s nejvíce extremními zastánci sionismu a izraelské politiky osadnictví), žádné hrající si děti, jen pár posedávajících penzistů a vojáků. Procházím opevněnou bránou do světa „za plotem“. Ten na první pohled není příliš daleko. Tedy geograficky bráno, kulturně jsem někde naprosto jinde. Palestinská a izraelská realita se málokdy překřižují, spíše tak nějak tancují kolem sebe. Jeden, druhý i třetí vojenský džíp se během několika málo minut mihl po silnici. Vysoká armádní přítomnost v oblasti je běžná, ale toto je i na místní poměry příliš. Přemýšlím, co se asi děje.
S tím jak se mé kroky blíží k Machpele (Jeskyně patriarchů), přibývá i příslušníků IDF (Izraelské obrané síly) a k mému překvapení se čím dál tím silněji ozývají melodie francouzských šansonů. „Jakého jste vyznání,“ zeptá se voják u zátarasu. „Křesťan,“ odpovídám bez zaváhaní. Pokyne hlavou a ustoupí mi z cesty. Volné prostranství před svatostánkem je zaplněno altánky, stoly s jídlem a malým pódiem. Všude se pohybují děti a atmosféra se velice podobá českým dětským dnům. Je tu však jeden malý rozdíl. Počet střelných zbraní na osobu, by se dal vyjádřit poměrem jedna ku jedné. Nejde pouze o vojáky (několik stovek jich zabezpečuje okolní prostor), ale i muže, ženy a v některých případech i děti. Jedná se převážně o izraelské osadníky a jejich příznivce.
„Já nechci, mně se to nelíbí,“ křičí asi pětiletá holčička na maminku, která jí mermomocí tlačí do roky útočnou pušku M-4 a snaží se ji vyfotit do rodinného alba. Malí kluci, jenž sotva unesou váhu zbraní, si je půjčují od vojáků v armádním PR stanu a hrají si na válku. „Prohlédněte si cokoliv. Nebojte, nejsou nabité, vše je naprosto bezpečné,“ uvádí do prostoru s trochu klaunovským přízvukem návštěvníky službu konající voják. Není to příjemný pocit. Děti se zbraněmi v rukou, rodiče s pistolemi za pasem, vojáci svírající své útočné pušky a sledující okolí. Však všichni se tváří, jako by se nic nedělo, jako bychom nebyli uprostřed palestinského města, v místech kde si hloupá válka několika fanatiků (rozumějte tím ze všech stran tohoto konfliktu) vybírá každoročně několik životů.
„Ratatatatatatata,“ křičí klučina a míří puškou směrem k arabským domům. Jeho otec se směje a hladí ho po hlavě, vrací zbraň na stojan a jde mu koupit párek v rohlíku, možná i cukrovou vatu, či nějakého toho plyšáka. Dětství plné zbraní, násilí, strachu a silné politicko-náboženské propagandy, mnohdy hraničící až s vymýváním mozků. Co může vyrůst z dětí, které žijí a dospívají v podobném prostředí? V místech, kde jejich rodiče uctívají památku Barucha Goldsteina (židovský terorista, který v roce 1994 postřílel během modlitby v mešitě 29 muslimů a dalších 125 zranil), jako národního hrdiny. V místech, kde jediný výstřel může znamenat smrt tisíců.
Nebyl by přeci jenom kolotoč a prolézačky lepší?
