Šinu si to kolem aut přímo k okénku s vojáky. Nade mnou se tyčí velké betonové zátarasy, které oddělují dva znepřátelené světy. Ochranná bariéra má něco pře 700 km a na mnoha místech slouží k vydření nesouhlasu s okupací. Malíři, sprejeři a další umělci mají tak dostatek prostoru říct, co mají na srdci.
Něco se děje. Z amplionu se ozývá ženský hlas a křičí hebrejsky a arabsky. Snažím se rozeznat příznaky problémů, ale nic nevidí, zdá se klid. Žádné srocení davů, troubení, někdo na útěku nebo pokřikující nadávky. Jen proudy aut, světel a nějaký ten klakson. „Kam si sakra myslíte, že jdete,“ ozve se najednou anglicky hlas, ve kterém je cítit náznak strachu a paniky. Lidi, které ode mě odděluje plot stojí a zírají. Začíná mi pomalu docházet, že mezi auty jsem jako chodec sám. Asi z dvaceti metrů hledím do vykulených očí mladé izraelské vojačky, která sedí ve strážní budce při vjezdu do check-pointu. Vpravo od ním jeden, vlevo nahoře druhý a přímo naproti třetí voják, hledí na mě skrze zaměřovače svých zbraní. Jejich nervozita je cítit, stejně tak jako moje.
O pár kroků ustoupím a snažím se omlouvat pohledem. Stále na mě míří. Místní Palestinci mi ukazují kudy jít. Trochu se třesu, šok. Procházím detektorem kovu jako ve snu. Mlha. Pracovnice ostrahy se mračí, když mi vrací pas. Z kontroly na hranici si toho moc dalšího nepamatuji. Arabský autobus mě odvezl do centra Jeruzaléma a já zapadl do první hospody na cestě. Potřebuji se uklidnit, pivo a cigaretu. Není to moc zdravé, ale adrenalin mi to srazí na přijatelnou úroveň.
„Cos to tam sakra dělal debile jeden,“ říkám si celkem nahlas a pěstí bouchám do stolu. Naštěstí mi nikdo nerozumí. Vybavuji si vystrašené oči té mladé holky za neprůstřelným sklem. Co asi ona viděla ve tmě, napadá mě. Temnou postavu procházející s velkým batohem meze auty. V místě kde létají kameny a občas i zápalné koktejly, je slovo terorista, či přinejmenším potížista, první co přijde na mysl. V krosně může být cokoliv, špinavé prádlo či výbušnina. „Krucinál,“ ulevím si, dopiji sklenici piva a objednám další. „Jak blízko, kolik kroků ještě zbývalo, aby začali stříle? Asi moc ne,“ obraz za obrazem prolétají jako film před očima. Snažím se vzpomenout na každý detail, ceduli, pohyb či lidský výraz. Ještě jedno studené. Sice malinko opilý, ale klidný se vracím domů. Sakra den, to vám teda řeknu.