Čas pomalu běží a já se netrpělivě dívám za sebe na tabuli, kde je na bílé ploše namalováno několik desítek koleček, jenž čekají na svoje vyplnění. Každé představuje jednu „duši“. Tedy zákazníka, kterého se nám podaří přesvědčit o nevýhodnosti jeho stávajícího tarifu či dobíjení pomocí předplacených karet a prodáme mu další „balíček“, s kterým by měl ušetřit. Jenže realita je tomu velice vzdálená. Každý ze zaměstnanců je placen od smlouvy, nikoliv od počtů spokojených zákazníků a proto se snaží prodávat seč může. Využívá různé vytáčky, lehké podvody i manipulace. Nikdo přímo nelže, hovory jsou monitorovány, ale mnohdy se prostě neříká celá pravda.
Poslouchám kluka co přišel ve stejný den jako já, malinko se zasekává a plácá páté přes deváté, informace prohazuje a plete, ale nakonec smlouvu uzavírá. Šéfová ho sice přijde opravit, ale škoda u zákazníka už je napáchána. Vadí to někomu? Očividně ne. Chyby se stávají a není se čemu moc divit. Krátké školení na začátku a několik náslechů je vše, co nám bylo dopřáno a poté už rovnou ke sluchátku, nevolávat smlouvy. Kolik škody se touto neznalostí způsobí, asi opravdu nikoho netrápí, zvláště pokud uvážím, jak často se zde zaměstnanci střídají.
Většina telefonních čísel, kam se nakonec dozvoním, patří starším lidem a důchodcům. Jejich hovorné činí pár peněz měsíčně a tak by o tarifu nemohla být ani řeč, ale mnoho mých kolegů to na vědomí nebere a přeci jenom prodává. Ona slova jako „dárek“, „zadarmo“ či „věrnostní balíček“ dokáží v myslích těchto lidí divy. Mají mnohdy jenom omezené vědomosti i znalosti v oblasti telefonických služeb a tak se nechají snadno chytit na „výhodné“ volání. „Tak tahle má rok narození 1933, ale mám ji. Sice si na čtení občanky musela vzít brýle, ale údaje mi dala,“ říká se smíchem jedna z kolegyň, když si na tabuli píše svůj první dnešní zářez. Ostatní uznale pokyvují a opět se zahrabávají do své práce.
Silně agresivní reklama jejíchž obětí jsou především starší lidé, jenž jsou proti ní bezmocní. „No přeci se nepotřebuje radit s vnukem i on by určitě chtěl, abyste volal levněji. Tak kam Vám to mám poslat,“ je oblíbená argumentace kolegy, který sedí vedle mě. Je to vyučením kuchař, ostatním tarifům moc nerozumí, ale smluv dokáže prodat celkem dost. Atmosféra nízkého vzdělání operátorů se nese celou místností, což v kombinace s špatným proškolením vede k problémům, jenž způsobují svým zákazníkům.
Po obědní pauze se malinko nervuji, jelikož ještě nemám uzavřenou žádnou smlouvu a vypadá to, že tu dnes budu zadarmo. Peníze potřebuji, kousnu do se rtu a dám se do přemlouvání. Nejde mi to. Včera ještě plný ideálů a nadšení jsem uzavřel čtyři dohody. Dneska se nemohu přemluvit ani k jediné. Je to spíše naopak. Mám chuť lidem opravdu radit, jak by si mohli zlevnit volání a tak je posílám do kamenného obchodu. Neustále se otáčím, jestli šéfová neposlouchá. Udělám to párkrát a je mi jasné, že tuhle práci opravdu dělat nemohu. „Mohl by jste mě úplně vyškrtnout z toho Vašeho seznamu,“ zeptá se muž s velice rozrušeným hlasem. Zatrhuji kolonku „nemá zájem“, o které si myslím, že by to měla umožnit. Teprve nyní si ale všímám v dolní části stránky (o které nám nikdo nic neřekl), malinkatého okénka žádosti o vyřazení ze systému. Vyřadím ho šťastlivce. Ostatní jsou na seznamu dále a bude jim volánu stále dokola, dokud někdo opět nejde to malé tlačítko ve spodní části stránky. Lidé mi zvedají telefon a já jen mechanicky odříkávám pár naučených vět, je mi zle z toho co dělám a myslím, že to všichni slyší.
Je po práci, jdu pomalu domů a musím se přiznat, že z dnešního dne nemám dobrý pocit. Připadám si jako vodník topící lidi, jejichž dušičky si ukládá do hrníčků. Já kradu podpisy a ukládám je do šanonů, kde zůstanou dva až tři roky. Kolik lidí si až ve chvíli, kdy podepíše dodání i smlouvu, všechno promyslí a teprve si uvědomí svůj omyl? Kolik synů a vnuků bude křičet na svoje rodiče i prarodiče, kvůli tomu co udělali? Kolik lidí se tím bude ještě měsíce trápit? Beru do ruky svůj telefon a píšu smsku do práce. „Omlouvám se, ale končím, na tohle vážně nemám.“