Vítejte v Palestině
Uprchlický tábor Kalandia (zal. 1949) a blízký check-point stejného jména, se stávají již tradičními místy střetů mezi IDF (Israel Defense Forces) a demonstranty. Na den Nakby se zde sešlo několik tisíc Palestinců, vojáků, levicových aktivistů a novinářů. Protesty probíhaly celý víkend, ale právě v neděli měly dostát svému vrcholu.
Otočila se železná brána a já vstoupil do v těchto dnů rozbouřené Palestiny. Auta projížděla kontrolním stanovištěm jen jedním proudem a to směrem na Ramalláh. Cestu do Izraele uzavíraly betonové zátarasy. Hlavní silnici obsadili vojáci a vytvořili kordon, jenž ji uzavíral. Za nimi bylo vidět už jen dým a slyšet křik. Bez novinářského průkazu mi nebylo zrovna dobře, izraelská policie je dost neúprosná, a pokud by si mysleli, že patřím k nějakému levicovému pro-palestinskému sdružení, možná deportace by byla ještě tou příjemnější variantou. Projít nepozorovaně, nepřichází v úvahu. Věším si foťák na krk a vyrážím k malé mezeře mezi obrněnci. Nikdo nic neříká, nikdo se nedívá, nikdo nechce vidět žádný doklad. Trocha štěstí pomůže, novinářů je tu hromada, takže o jednoho více či méně, žádná starost.
Výstřel a za ním další, kanystry se slzným plynem míří mezi demonstranty. Zvuk na, který si brzy zvyknu, jelikož se bude ozývat celý den. Zpoza ramenou členů IDF sleduji „zemi nikoho“. Asi 100 metrů dlouhý prostor silnice, uzavřený mezi několikapatrové budovy, jejichž střechy obsadili izraelští vojáci. Pneumatiky právě dohořívají, všude se válejí kameny, prázdné nábojnice a kousky různého harampádí. Scénu zahaluje černý mastný dým, za nímž se míhají siluety demonstrantů. Dva novináři se právě vracejí, sundávají ochranné přilby, plynové masky a neprůstřelné vesty. Vypadají na zhroucení. Tu výstroj jim celkem závidím, hodila by se.
Na této straně barikády se nic moc neděje, kamery běží a většina žurnalistů čeká na záběry zatýkajících policistů či zadržených mladých radikálů. Podél pravé strany se připravují projít dva fotografové, připojím se za ně. Zkoumavé pohledy a poslední odhad situace. Vyrážíme. Rychlý běh, přeskakování překážek a snaha chránit si hlavu před případnými kameny. Za mnou třeskne několik výstřelů, gumové kulky prosviští kolem nás. Podařilo se nám zapadnout do otevřené garáže, bohužel cíle dalšího „tear gasu“. Náboj vletěl dovnitř a zastavil se u vchodu, cestou ven musím proskočit přímo přes něj. První zásah do očí, hnus. Na silnici se mezitím situace dramaticky změnila, střelba zesílila a všude je vidět jen bílý dým. Oči už neotvírám, běžím poslepu a pokouším se nedýchat. Těch několik desítek metrů se najednou protáhlo na pár stovek, jak lidé prchají do bezpečí. Musím se nadechnout, jinak padnu. Tělem mi projel plynný oheň. Začínám se dávit, oči pálí, ale já se musím podívat, kam mám sakra běžet. Svinstvo. Ještě několik vteřin a sesouvám se u blízké zídky. Vítr odfoukává zbytky „slzáku“ a já se dávím, nemohu zastavit kašel a jen těžko dýchám. Přibíhá zdravotník, dává mi cibuli a navlhčené vatové tampóny do nosu. „Už je líp? Za chvíli bude. Mimochodem vítejte v Palestině,“ zazubí se a utíká pomáhat ostatním.
Hra na smrt
Pokouším se zorientovat ve zmatku způsobeném útěkem lidí. Okolo mě se pohybují děti, stejně jako dospělí, dělníci, muži v oblecích, zahalené ženy a samozřejmě z médií známí bojovníci s hlavami omotanými „palestinami“. Rozruch se pomalu uklidňuje a dav se opět přesouvá k místu bojů. Skandující hesla pro osvobození okupovaných území dodávají atmosféru boje za svobodu. Megafony s nich neúnavnými povzbuzovači vyzývajícími k odporu. Několik mladíků jejich výzvy vyslyší a vracejí se do místa střetů. Kameny, holé ruce a praky jsou jejich zbraní proti armádě. Ta i přes svoji značnou převahu zachovává klid, žádná ukvapená střelba či výpady proti demonstrantům. Udržují odstup a to je vše, profesionálně a v klidu.
Blížím se k linii. Za kryty slouží malé zídky a cokoliv co trochu zmenší pravděpodobnost zásahu. Dav je daleko, což mi dává čas před další salvou slzného plynu. Cvakám fotografii za fotografií. Čím blíže se dostávám k ohni z pneumatik, tím lépe mohu vidět za něj. Až nyní si všímám, že první linii izraelské obrany netvoří plastové štíty, ale videokamery. Žurnalisté se snaží zachytit boje skrze dým, zatímco radikálové nepřestávají „pálit“. Těch několik desítek metrů musí být pro ně nepřekonatelných, protože jinak si nedokáži vysvětlit, proč by novináři riskovali tak drahé vybavení. Takové představení po diváky, až na to, že zde při něm občas umírají lidé. „Tohle je náš způsob boje za nezávislost, taková hra,“ řekl mi později jeden z demonstrantů. Musím přiznat, že smysl toho všeho mi malinko uniká. Hodit si kámen, bez šance na zásah, to je na hlavu. IDF si dává pozor, aby se nedala vtáhnout do nějakého boje, a zamezuje tím ztrátám na životech. Pokud zatýká, jde o rychlý předem připravený zásah.
Proti směru davu se vracím. Tuším, že přijde plyn. Izraelci nechají Palestince přijít až na dostřel a poté je salvou zaženou zpět. Tam a zpátky, pořád dokola. Zpětně zjišťuji, že dnes bylo zraněno kolem 150 lidí, většinou následky inhalace či gumových kulek. Známé zvuky vypálených kanystrů. Dav se rozbíhá do bezpečí. Křičící muž na ramenou dvou dalších klopýtá směrem k sanitce. Podobných scén se za den vyskytlo v ulicích několik. Muži v bezvědomí či s rozbitými hlavami byli ihned odvezeni do nemocnice ambulancí. Na mnoha „hrdinných bojovnících“, však byla vidět snaha bolest přehrávat a to zvláště v přítomnosti fotoreportérů a kameramanů. Divadlo pro vlast a slávu.
Tentokrát se vracím po levé straně ulice. Doprava zde neutichla, autobusy či automobily, tu na rozdíl od naproti, stále jezdí. Rychle a mnohdy za pomoci divoké jízdy, projíždějí „zemí nikoho“. Velké náklaďáky používají demonstranti jako štíty, s jejichž pomocí se dostávají blíže k linii „nepřátel“. Vypálí a v rychlosti se stáhnou zpět. Účinná taktika, však v jejich podání s mizivým výsledkem. Krčím se za zídkou, přede mou už jsou jen Izraelské pozice, mladíci se snaží dostat se co nejblíže, v čemž jim IDF brání střelbou gumových projektilů.
Za mými zády se ozve silný výbuch a střelba najednou zesílí. Ležím na zemi a snažím se zjistit co se děje, vedle sedící francouzský novinář kroutí hlavou. „Zvuk jako by se sypalo železářství,“ vybaví se mi slova z české pohádky. Skupina asi třiceti můžu před sebou tlačí ohromný hořící kontejner směrem k vojákům. „A sakra, foť rychle, musíme pryč,“ jako by říkali fotografovi oči za plynovou maskou. Několik snímků a ustupuji o několik metrů zpět, přebíhám silnici a snažím se něco nafotit z protilehlé strany.
Pět výstřelů, plácnu sebou na zem a koukám, kam dopadly slzné granáty. Mám je jen pár metrů od nohou, ale silný vítr fouká kouř směrem na demonstranty, tedy ode mě. Snažím se přesunout ke stěně do bezpečí a přečkat útok. Zůstali jsme tu jenom tři, dva „foťáci“ a jeden Palestinec, ukrývající se za ohněm. Pokud se neotočí vítr, bude to dobré. Chyba, další dva výstřely tentokrát před nás. Zvedáme se, ale není kam běžet. Mlha přede mnou, mlha za mnou, teď jenom vybrat, která bude méně bolestivá. Běžet přímo na izraelské vojáky nepřipadá v úvahu, to bych si rovnou mohl říct o zásah. Obracím se tedy a probíhám znovu bílým dýmem. Tentokrát to není tak hrozné, rouška trochu chrání dýchací cesty, ale oči pálí jako čert. Sakra, za chyby se holt platí.
Zábava na nedělní odpoledne
Studený pití a cigareta zaženou chemickou pachuť v puse. Rozhlížím se po „zadním voji demonstrace.“ Smějící se tváře, horká káva, jídlo a celkově povznesená atmosféra. Pokud bych si odmyslel boj o pár desítek metrů dál, řekl bych: „nedělní piknik s trochou pohybu navrch“. Dav pozorně sleduje bojující mladíky a pokaždé, když se některému podaří hodit kamenem, se rozkřičí a povzbuzuje další. Bohužel největší křiklouni se k hořícím barikádám nepřiblíží ani na vzdálenost, co by kamenem dohodili. Dav je dav. Stádo, které se při každém náznaku problémů rozprchne do všech stran. Nebýt několika „ovčáků“, nebyl by zde nikdo, všichni by utekli domů. Několik tisíc lidí je síla, se kterou se musí počítat. I přes zaplněnou ulici, však v Kalandiji bylo jen pramálo bojovníků a ještě méně hrdinů.
Před ohněm se stále pohybovalo asi 30 – 40 demonstrantů, přikládali pneumatiky, házeli vše co šlo a provokovali IDF. Dalších 100 až 200, si přihodilo jednou či dvakrát. Toť vše. Dav sice ohromně děsivý, ale odhodlání se namočit, už zase takové není. „My víme, jak to dopadá v Palestině, když začneme demonstrovat. Už dvakrát intifáda ovládla okupovaná území, a jak to dopadlo,“ vysvětloval mi kdysi Adham.
Mezi demonstranty vynikala skupina odvážných kluků, kteří přišli vybaveni plynovými maskami, rukavicemi a šátky. Jejich úkol zněl celkem jednoduše. Najít a odstranit všechny dýmovnice a slzné granáty, které přiletí. Mnoho z nich se opravdu obětavě vrhalo na vše, co přiletělo z druhé strany barikády a okamžitě to odhazovali do přilehlých ulic, či na střechy domů. Svým jednáním pomohli desítkám lidí a ochránili je tak před nebezpečnými účinky plynu.
Největšími hrdiny dne byli palestinští zdravotníci a dobrovolníci. Střelba ani slzný plyn je neodradily k pomoci lidem kolem nich. Ozval-li se křik, prvními kdo se zvedli ze země, byli právě muži k reflexních vestách. Opřený o zeď jsem sledoval muže, jenž byl zasažen letícím projektilem a několik vteřin poté k němu přiletěl i plyn. Šest zdravotníků se mu rozběhlo pomoci. Bez ochranných prostředků, jen s tampóny nacpanými v nose onoho muže vynesli, vložili do sanitky, a následně byli sami ošetřeni. Nevím kolik jich zde sloužilo, ale sirény byly slyšet celý den a to i po západu slunce.
Zásah na rozloučenou
Slunce začalo zapadat a nastalo ideální světlo na focení. Je čas ještě na poslední výpravu do „země nikoho.“ Boje sice pomalu polevují, obě strany jsou již vyčerpány, přesto se ještě najde několik vytrvalců, kteří se ještě nevzdali, a nedošly jim náboje do praků. Většina novinářů už také odešla. Však Palestinců neubývá, naopak mám pocit, že s končícím dnem přicházejí další.
Silnice se vyprázdnila, slyším výstřely. Skloněný běžím podél středové bariéry a hledám vhodný záběr. V díře, mezi dvěmi betonovými zátarasy, je napasovaný fotograf. Chráněný a s perfektním výhledem. V polosedu čekám na správný okamžik, kdy ho budu moci vystřídat. Zdá se mi, že je tam celou věčnost. Dav se blíží a já nemám zdání kolik je ještě času. Konečně odchází. Přikrčený běžím a snažím co nejrychleji překonat těch asi 30 metrů. Třeskne rána, tupý úder, padám na zem a těžce dýchám. Noha bolí, ale hýbá se. Gumová kulka zasáhla, místo kousek nad kolenem. Při té smůle mám ale stejně kliku. Tenhle zmetek nebyl původně určený pro mě a odrazil se od nějaký stěny, což mu ubralo na síle a průraznosti. Kdyby tomu tak nebylo, po svých bych neodešel. Odkulhávám se do bezpečného zázemí ke zbytku zraněných.
O pár minut později si v malém obchodě kupuji kávu, zapaluji cigaretu a dívám se na televizi. Na Al Džazířě běží záběry z ulice za mnou. Vidím co se děje za plameny na izraelské straně. Prakticky to samé, co před několika hodinami, jen zmizely ty kamery. Ochladilo se, sedím na schodech, pozoruji tvořící se modřinu nad kolenem a říkám si, že pro dnešek toho bylo už dost. Za chvíli bude tma a snad se sní vrátí i klid do uliček Kalandie.
