Na náměstí v centru Ramalláhu vyrostlo pódium, jehož zadní stěnu zaplňovala obří obrazovka, která měla přenášet projev Mahmúda Abbáse pro tisíce lidí, kteří ho alespoň na dálku přišli podpořit………
……….Byli zde od těch nejmenších, které rodiče nesli na zádech, až po staříky opírajíce se o své hole. Každý netrpělivě čekal, co palestinský prezident řekne. Budoucnost a to nejenom Palestiny jako takové, ale i celého regionu Blízkého východu byla v sázce………
………..Málokdo věděl, co se po dnešním dni bude dít. Málokdo doufal, že se zítra probudí do svobodné Palestiny. Naopak u některých zkušenějších, byl cítit strach z nepokojů, reakcí izraelské armády, či možných konfliktů mezi osadníky a vesničany. Napětí sice hmatatelné, ale v davu křik i skandování hesel nepolevovalo a objevoval se i smích ve tvářích……….
…………Lidé plnili nejenom náměstí, ale i střechy okolních domů či restaurace s výhledem na obrazovku. Bylo mi pět let když padl komunismus, ale dokáži si představit podobnou atmosféru na českých náměstích, kde lidé čekali na konečné osvobození od Sovětského svazu. Vlajky, smích a transparenty, nejviditelnější atributy dne. A to bylo teprve poledne.
Akorát jsem vyskočil z taxíku na Kalandii, když se přede mnou objevil chumel novinářů a fotografů. Někde v jejich středu se pohybovali dva či tři demonstranti, kteří se snažili zapálit pneumatiku, moc jim to nešlo. „Očividně si tu zatím nic moc neděje,“ proletělo mi nad scénou hlavou……….
…………Bezpečnostní linii vojáci stanovili asi 100 metrů od vlastního přechodu. Značilo ji několik betonových zátarasů, za které již demonstranti nesmí. Pokud se o to pokusí, armáda je zažene zpět za pomoci slzného plynu a gumových kulek………
……..S postupujícím dnem se počet útočníků pomalu zvětšoval až na několik stovek. Provokace a útoky se stávali stále odvážnější. Demonstranté původní hranici krok po kroku překračovali a blížili se k pozicím armády. Tak je nechávala přijít………….
…….Asi po hodině provokací IDF zahájila útok a posunula linii asi o dvě stě metrů směrem k Palestincům.…….
……..S postupem po silnici, se vojáci také přesouvali kolem betonového plotu a po střechách. Vytváří se tak těžko proniknutelná hráz, zvláště když proti ní stojí mladíci s kameny a klacky v rukou………….
………………Těsně u mé hlavy se o plech rozbil kamen, zůstala po něm malinkatá dírka. Nevím odkud přiletěl, ale téměř okamžitě ho následovaly další……….
………..Paloši se nějak vymkli kontrole a kamenují i novináře, v jednu chvíli dokonce zaútočili na starého arabského muže, který se snažil otevřít svůj obchod a slovně se do nich pustil. Dva jeho přátelé ho museli násilím odtáhnout pryč……………
……..IDF se držela po celou dobu zpátky a snažila se nenechat vyprovokovat, k nějakému nepředloženému kroku. Občasné zatýkání byla vždy velice dobře připravená akce…………
……Mladík stojící za zády vojáků, nervózně přešlapoval. Jak by také ne, ještě chvíli před tím, po nich házel kameny a teď se jen modlí, aby ho některý z nich nepoznal. Je to běloch a očividně Evropan. Jeden z mnoha extrémně levicových aktivistů na Západním břehu…. …..
…….Kolem čtvrté hodiny armádě začala docházet trpělivost, zesílila palbu a s tím se ozývalo i více ječících sanitek. Nejde o mrtvé, či smrtelně zraněné, ale i gumová kulka může s tělem udělat nepěkné věci. Jedním z důvodů zesílené střelby je i vítr, který vanul směrem k IDF a znemožňoval tak použití slzného plynu. Paradoxně větší škoda pro Palestince, více se střílí…….
…….K večeru těch několik stovek demonstrantů stále bojovalo s kameny v rukou, ale bez valného úspěchu. Podobné agrese jim mnoho nepřinesou a je jen otázka času, kdy to některý z těch dvanácti, patnáctiletých kluků opět zaplatí životem. Možná by ji měl někdo říct, že už toho by dost a je na čase jít domů.
„Ty se vracíš z Kalandie viď,“ trochu poťouchle se ptal kameraman z BBC na střeše jednoho z domů obklopujících náměstí. Kývnul jsem na souhlas a jeho kolegyně mi podala zrcátko a vlhčené kapesníky. „Vypadáš jako černoch. To ty pneumatiky, většina z vás se vrátila v podobném stavu. Dej se do pořádku, za chvíli to začne,“ upozornila mě na blížící se projev…..
……Masa lidí se vlnila všude kolem. Křičeli, zpívali a všichni čekali co se bude dít. Vlajkami omotané děti, národní barvy a symboly namalované na tvářích. Trochu mi to připadalo jako hokejová utkání sledovaná na Václavském náměstí, kdy se část národa rozhodne před velkou obrazovkou podpořit naše sportovce……
…………Když prezident začal mluvit, lidé naslouchali. Ti, kteří se již nevešli na náměstí, vše pozorovali po kavárnách či holičstvích. Oči upřené na obrazovkách mohl pozorovatel vidět všude kolem. Čas se táhl, jak řečník pronášel slovo za slovem……………..
…..A náhle to skončilo, projev byl pronesen a dav na vteřinku mlčel. Však poté se nezadržitelně rozkřičel a skandování „Abu Mazen,“ se neslo všemi ulicemi, mnoha měst, včetně Východního Jeruzaléma, ještě dlouho do noci.
Dva rozdílné světy se během jediného dne ukázaly v Palestině, který z nich získá navrch v budoucnu, bude záležet na politicích, náboženských vůdcích a hlavně lidech.