Cizincem při modlitbě v mešitě

Potemnělé uličky Kalandie (uprchlický tábor vybudovaný v roce 1949 mezi Jeruzalémem a Ramalláhem, poblíž stejnojmenného checkpointu)  se pomalu plní věřícími spěchajícími na mši. „Můžu s vámi,“ ptám se Adhama, který zde bydlí a u nějž jsem na návštěvě. Malinko se zarazí, ale souhlasí. Proud lidí směřuje k osvětlenému vchodu. Několik tváří se obrátí směrem ke mně, nic neříkají, obličeje mají nehybné. Odkládám boty do připravené police a mé nohy se dotknou koberce, spěcháme do vnitřku svatostánku. „Zůstanu tady,“ zašeptám svému průvodci a sedám si k zadní stěně. Adham se mezitím připojí k ostatním modlícím se mužům. Ženy nikde není vidět, ani venku před mešitou se nepohybovaly.  

Modlitba začala, ale stále přicházejí nový a nový lidé. Občas hodí překvapený pohled k muži, který sedí u zadní stěny, ale nic neříkají. „Pojď se s námi modlit, jestli chceš,“ naznačují posunky přicházejícího muže. Omluvně odmítám a usmívám se, on mi oplatí stejně a zapojí se do řady. Slova se nesou ztichlým prostorem, muži svými těly během modlitby píší jméno Aláh do vzduchu. „Každý jejich pohyb znázorňuje jedno písmeno tohoto slova v arabštině,“ vysvětlil mi můj kamarád Wajdi.

„Jste muslim,“ ptá se muž, který mě zval ke společné modlitbě. Kroutím hlavou a snažím se vysvětlit, že nemluvím arabsky. Několik mužů začalo v mé blízkosti hlasitě argumentovat a ukazovat na mě prstem. Moje nervozita stoupá. Objevuje se Ahmed, prohodí s nimi několik slov a obrací se ke mně. „Říkají, že jsi tu vítán.“ 

O několik dní později se snažím před deštěm ukrýt v mešitě v městě Náblus. Sám a bez průvodce, zrovna v době modlitby. Zůstávám sedět a pozoruji okolí. Nikdo nic neříká, jen se modlí. Přestože se snažím být neviditelný, moc mi to nejde. Několik mužů se na mě po vykonání jedné z pěti muslimských povinností obrátí, ale když zjistí, že nemluvím arabsky, usmějí se a odejdou. Poděkuji muži u dveří a odcházím též, venku už neprší.