Na protilehlém kopci stojí asi dvacítka osadníků. Je Šabat (židovský svátek, slavený každý týden od pátečního do sobotního západu slunce), všichni v „sobotním“ oblečení a jejich bílé košile září na dálku. Několik metrů pod nimi, těžko rozpoznatelní ve svých maskáčích, se je pětice vojáků IDF (Israel Defence Forces) snaží přesvědčit k návratu domů. Není to pro ně jednoduché. Osadníci vědí, že jsou zde pro jejich bezpečnost, nikoliv pro ochranu Palestinců. Bouřlivé gestikulace nakonec nevedou k žádným nepříjemnostem. Všichni posléze odcházejí a muži v uniformách si mohou oddechnout. Pro ně to vypadá na klidný den.
„Palestinské děti pouštějí darované draky ve vesnici Susya na Západním břehu Jordánu.“
Tisíce mladých lidí, žijících ve Svaté zemi, každoročně nastoupí k výkonu základní vojenské služby. Ženy na dva a muži na tři roky. Někteří slouží v administrativě, jiní jako ochrana vládních objektů, vojenských základen atd. Část se dostává do přímých bojových akcí, na hranicích s Libanonem, v Gaze či na Západním břehu Jordánu. Ti, kteří slouží na okupovaných územích se dostávají do přímého každodenního kontaktu s „nepřáteli“. Hlídkují, řeší drobné i závažnější problémy, zatýkají, potlačují demonstrace či jen mapují situaci. Je na nich, aby se v podobných situacích zorientovali a vyvázli s co nejmenší morální újmou. Když vstoupí do armády je jim kolem 18 let, vycvičí je a vhodí do prostředí, kterému mnozí nerozumí a nebo nechtějí rozumět. Teprve časem některým z nich dochází, čeho byli svědky. Organizace Breaking the silence (BTS) shromažduje příběhy a vyprávění těchto mladých lidí.
Okupačním turistou
Bloudím po autobusovém nádraží a pokouším se najít skupinu lidí, se kterými dnes vyrážím do jižních Hebronských kopců na okupovaná území. Jako doprovod by s námi měl jet bývalý voják, příslušník brigády Nahal, Ayel Kantz. Angličtina vede moje kroky k hloučku asi 40 lidí. Nervózně postávají u autobusového nádraží (před časem zde explodovala nálož), pokuřují a čekají, co bude dál. Jako desítky dalších jsem využil možnost, podívat se pod pokličku okupačních metod izraelské armády.
„Skupina zahraničních návštěvníků procházející tzv. „Městem duchů“ v Hebronu.“
BTS je organizace založená v roce 2004 bývalými izraelskými vojáky, kteří během druhé intifády sloužili ve městě Hebron. Nejdříve shromažďovali svědectví pouze z tohoto rozděleného (na zóny H1: palestinská – a H2: izraelská) města, ale posléze se jejich činnost rozšířila na celý Západní břeh a pásmo Gazy. „Rodiče i přátelé, vojáků na okupovaných územích, většinou nemají ponětí o tom, co tam jejich příbuzní či známí dělají a s jakými situacemi denně přicházejí do styku,“ vysvětluje již v autobuse Ayel. „Nesnažíme se rozhodnout, jestli je okupace dobrá či zlá, ukazujeme pouze izraelské a nyní i mezinárodní veřejnosti, za cenu jakých metod a činů je udržována,“ dodává posléze. BTS nepopisuje extrémní případy, které se většinou dostanou i na stránky světového tisku, ale každodenní rutinu vojáků. Právě ona je spojena s množství aktivit, které by se daly nazvat, z našeho demokratického pohledu, nemorální či minimálně nepřijatelné. Mezi ně se dá zahrnout například maping (násilné vniknutí do domu, při kterém jsou spočítáni jeho obyvatelé a zaznamenány údaje důležité pro armádu), vytváření pohyblivých (létajících) check-pointů, hromadné zatíkání založené pouze na věku dotyčných atd.
„IDF zavřené a opuštěné palestinské obchody. Dveře byly zavařeny jako prevence před vstupem a zabráním budov osadníky.„
„Asi před rokem se naše organizace opět rozhodla více komunikovat s lidmi ze zahraničí, ale spíše se orientujeme na izraelskou společnost,“ vysvětluje Ayal. Změna pohledu obyvatel židovského státu na okupaci je jedním ze základních cílů projektu. Mnoho Izraelců o ní vlastně ani neví. Západní břeh Jordánu je pro ně Judea a Samarea, kde žijí Židé společně s několika problémovými kočovnými Araby. „Nemám zdání o čem to mluvíš, ani kde by to mohlo být,“ říkala mi rusko-izraelská Židovka Rita žijící v Jeruzalémě, když jsem se jí ptal, kde je check-point Kalandia. Nyní už vím, že se nalézá pouhých 15 km od centra Svatého města, patří mezi největší v zemi, obklopuje ho uprchlický tábor stejného jména a velice často se zde konají demonstrace. Podobné znalosti „sousedů“ bohužel nejsou výjimkou.
K ochraně Izraelců je třeba říci, že pokud nechtějí, tak se s tématem okupace nesetkají a její problematiku nemusí řešit. V zemi je mnoho míst dostatečně vzdálených od „horké půdy“ a na všude přítomnou tenzi si člověk brzy zvykne. V Tel Avivu se slaví a lidé zde žijí své obyčejné životy, stejně jako například v Haifě, Netanye či Jeruzalémě. Poslední roky klidu si zde obyvatelé užívají a na sebevražedné bombové útoky pomalu zapomínají. Vše se propadá do hávu mlhy minulosti, stejně jako celá okupace. Ta však neskončila, jen zmizela s každodenních témat, konzultovaných nad pivem či kávou.
„Cedule připomínající vojákům proč chrání osadníky.“
Z celkového počtu vojáků přibližně deset procent sloužilo v Palestině a mají tedy nějakou představu o tom, co se zde děje. Většinou Izraelci vstupují na Západní břeh pouze na silnice chráněné armádou a nebo do stejně zabezpečených osad. Je mnoho míst kam však nesmí, což jsou především oblasti ovládané palestinskou samosprávou a policií (tzv. area A). Však i sem čas od času zavítají různí aktivisté či vyučující z univerzit, snažící se místním tenegerům zajistit lepší vzdělání a budoucnost.
Projíždíme okupovanými územími a zastavujeme na místech bývalých palestinských vesnic či osídlení. Ayal podrobně vysvětluje zákony, pravidla a armádní praxi v dané oblasti. Násilná vystěhování, bourání stanů a stavení, harašment ze strany osadníků (jemuž vojáci jen těžko brání), nepokoje mezi místními Araby, střety založené na generační nenávisti mezi Palestinci a Izraelci atd. Je toho hodně. Neustále se zde míchá kotel násilí, nesnášenlivosti a příkoří. Mezi tím, v tom a někdy i okolo stojí vojáci IDF.
„Informace, dotazy a dopovědi, i tak by se dala charakterizovat tour s BTS.“
Byl to dlouhý den, plný informací a dat. Kamarád novinář mi po příjezdu do Svaté země dal dobrou poučku. „Všichni tady lžou,“ říkal. Snažím se porovnávat svoje znalosti s tím, co jsem dnes slyšel. Brouzdám internetem a knihami. Možná, že zde opravdu všichni lžou, někteří úmyslně, jiní ne. BTS mi ale ukázalo, že k realitě se dá přinejmenším hodně přiblížit. Nikoliv její propagací a marketingovými triky, ale uvedením příběhu do kontextu. Bývalí vojáci vypráví, co viděli a dělali, nic víc. Nenárokují si patent na pravdu nebo právo na rozhodnutí o dobru či zlu. Jen vyprávějí svůj příběh a je na každém ať si ho přebere a promyslí podle svých znalostí a zkušeností.
Černobílý svět
Izraelské noviny Haaretz uveřejnili článek s podtitulkem „Na festivalu ve Sderotu, ministraně Limor Liknat označila film Shlomi Elkabetze: Svědectví za jednostranný a ignorující utrpení Izraelců, publikum reagovalo bučením.“ Limor Liknat tak zcela neúmyslně poukázala na jeden z hlavních problémů činnosti BTS. Vojáci mluvící na videích opravdu zastávají jednostranný pohled na věc. Totiž ten svůj. Nesnaží se říci, kdo je špatný nebo dobrý, kdo je v právu a kdo nikoliv. Podobných, odlišných a nebo zcela opačných pohledů, by bylo možné najít více. Osadníci, ultra ortodoxní židé, levicoví či pravicoví aktivisté atd., všichni vidí problém po svém. Při čtení toho textu v novinách, i mnoha jiných, jsem si vybavil slavnou větu z Rychlých šípů. „Volíš Losnu a nebo Mažňáka,“ ptali se tenkrát Vontové. Jiná možnost v příběhu nebyla. Ve Svaté zemi je však situace trochu komplikovanější. Toto zčernobílování problému je však velice časté a mnozí se s jeho pomocí konflikt snaží zjednodušit, aby byl pro ně pochopitelnější a srozumitelnější. To bohužel není možné. V Izraeli a Palestině jsou přítomny všechny barvy zastupující pluralitu názorů rozdílných skupin. Ty se pohybují od extrémně pro palestinských až po silně pro izraelské. Do toho se dají započítat různé náboženské strany či aktivistické skupiny stojících na rozdílných barikádách, s mnohdy až neuvěřitelně komplikovanými názory. Za zmínku stojí například Křesťanští sionisté, Rabíni za lidská práva či sdružení ortodoxních židů Eida Charedit, kteří neuznávají existenci státu Izrael, přestože žijí ve čtvrti Mea Šearim v Jeruzalémě.
„Palestinské zátarasy při vstupu do arabské části Hebronu.“
I v české společnosti je možné nalézt tuto rozpolcenost. V mnoha debatách se lidé snaží své oponenty dostat do role zastánce jednoho z extrémních názorů. Čímž se debata promění z plodné konverzace na divokou hádku. Nejenom na úrovni společenské, ale i státní se dají takovéto procesy snadno vypozorovat. Jedním z unikátních příkladů je i postoj samotného státu Izraele. „Nová definice antisemitismu, je dost odlišná od té původní. V nynější době antisemitismus znamená, jakákoliv kritiku politiky státu Izrael,“ řekl mi nedávno Dan, izraelský aktivista z organizace Ta´ayush. Jako by se každý musel rozhodnout, na čí straně vlastně stojí. Nestrannost přestala existovat, alespoň pro většinovou společnost a pravda se v palestinko-izraleském konfliktu bohužel ztratila už dávno.
Odvrhnutí hrdinové
„Mnoho vojáků (kteří podají své svědectví, pozn.) zůstává v anonymitě, kvůli tlaku z oficiálních armádních míst i široké veřejnosti,“ říkají stránky BTS. V silně jednostranně vyhraněném státě jako je Izrael, se bohužel není čemu divit. Oficiální propaganda je silná, jednoduchá a srozumitelná každému bez rozdílu vzdělání či původu. Pokud se někdo pokusí postavit proti těmto „vžitým pravdám“, je automaticky přesunut na druhou stranu politického spektra. Tedy k nepřátelům: Palestincům či levičáckým aktivistům. Již zmíněné zčernobílování tu funguje celkem efektivně. „S oficiálními místy jsem nikdy moc problémů neměl, spíše s rodinou a přáteli okolo,“ vysvětloval mi Ayel na cestě zpět do Jeruzaléma. Podobné nepříjemnosti mi nedávno popsala i Izraelka Ayelet, které ještě v době své armádní služby pořádala levicově zaměřený Activism festival: „Musela jsem to tajit, zvláště pak před svými veliteli. Nevím jak by reagovali, ale neměla jsem z toho prostě příjemný pocit.“
„Ayel Kantz s mapou města upřesňuje důvody uzavření některých ulic.“
Sloužit v armádě je v Izraeli povinnost. Pro mnohé místní jde však i společenský status. Nejenom, že pokud někdo odmítne vojenskou službu, jsou mu uzavřená některá perspektivní zaměstnání, ale především je perzekuován vlastní komunitou. Ta jeho chování nemusí pochopit. Vojáci, podávající svoje svědectví prostřednictví videí či textů BTS, sloužili a nebo stále slouží svojí zemi. Jediným jejich proviněním se stává nesouhlas s metodami, které stát Izrael používá k zajištění své bezpečnosti a vnitřní nutnost o nich informovat širokou veřejnost.
Text publikován v literárně kulturním časopise H_aluze (www.h-aluze.cz)