Netrpělivě stojíme s několika dalšími na parkovišti u kostela ve vesnici Tabgha v severním Izraeli. Svatostánek byl vybudován na místě, kde Ježíš Kristus nasytil pětitisícový zástup. My zde ale čekáme na dvě terénní auta, která zaplatili naši zaměstnavatelé jako odměnu za práci. Přijely a někteří z našich kolegů (jeli v první skupině) vyklepaně vystupují. „To si pěkně užijete, vážně zážitek,“ chrlí svoje pocity hned z první David. Trochu špinaví a mokří usedají na patník, zapalují cigarety, otevírají studené Coca-Coly a bouřlivě diskutují. „Tak nastupovat,“ zavelí náš tak devatenáctiletý řidič.
Auto působí dost autenticky. Špinavé, pokryté vrstvou prachu, kabely všude okolo, dveře nejdou zavřít, okénka chybí, skoro nic nefunguje, tak jak má. V něčem podobném jezdil můj zaměstnavatel v Mexiku nakupovat. Cesta přes poušť do 25 kilometrů vzdálené vesnice se stala příjemným, i když dost drsným zpestřením našich, jinak nudných a fádních dní. Stejně zdeformovaná vozidla cestovatel občas potká i na Kavkaze, kde s nimi místní jezdí po šílených cestách a občas vezmou i bláznivého stopaře. Jediný rozdíl byl v tom, že naši průvodci s námi jeli po asfaltové silnici. Tedy, abych byl přesný, jen prvních pár kilometrů. Poté odbočili mezi pole a začalo „rodeo“. Spíš než nerovností cesty, bylo způsobeno chybějícími a nebo spíše nefungujícími tlumiči. Auto sebou házelo a řidič nezapomněl projet každou díru, či drobný příkop. Vzrušení v obličeji mých kolegů se stupňovalo. „Hej támhle je řeka,“ křičela Holanďanka Anniek.
Náš džíp vletěl do proudu a zastavil se. Vody tak nad kotníky. Řidič z prvního vozidla vystoupil a postříkal všechny uvnitř. Pak přišel i k nám a svůj „vtipný“ úkon zopakoval. Jeli jsme dál prašnou cestou a na všem, zvláště pak na mokrých místech oblečení, se začal usazovat prach. Získávali jsme tím vzhled opravdových dobrodruhů či světoběžníků. Všude kolem byly pole, veselí farmáři na nás občas mávali a usmívali se. Zvláště se mi líbil jeden, který akorát vystupoval ze svého malinkatého auta Hyundai Getz. Cesta na pláž, další natřásání, přejezdy připravených překážek a fotografování špinavých obličejů. Opravdoví dobrodruzi v divočině, kulisy naprosto dokonalé. Trvalo to asi hodinu, než se kola opět dotkla asfaltu a džípy zamířily zpět na parkoviště.
Znechuceně skáču z auta. „Hej to bylo bezva, jel bych ještě jednou,“ křičí Roman. Připojíme se k ostatním a slova jako dobrodružství či adrenalin se často opakují. Mlčím, nevím co na to říct. Instantní iluze dobrodružství. Koupit, zalít vodou a rychle vypít. Zážitek bez nebezpečí. Stokrát projeté cesty, které řidiči znají nazpaměť, se nalézají je pár minut chůze od hlavní silnice a několik kilometrů od velkého města. Co by se posádkám vážného mohlo stát, netuším. Popravdě si tu připadám mnohem bezpečněji než na izraelských či palestinských silnicích. Tady nás alespoň nikdo nesestřelí.
Mladí lidé se nechali natolik okouzlit tímto „bezpečným adrenalinovým turismem,“ že zapomněli na to o čem dobrodružství vlastně je. Napětí, riziko, touha objevovat, strach z neznámého a nepoznaného. Sbírání zkušeností, ponořování se do míst a situací, které se širokou veřejností za bezpečné rozhodně nepovažují, je odsunuto do kategorie bláznovství. „Proč riskovat zdraví a život, když máme tohle,“ jako bych slyšel hlasy mnoha lidí, se kterými se mi o tématu poštěstilo hovořit. Na to si ale každý musí odpovědět sám. Já osobně dnes odcházím s pocitem, že moji kolegové, mladí lidé kolem dvaceti let, si nechali ukrást dobrodružství a místo něj přijali prázdnou iluzi, obalenou pocitem bezpečí.