„Silnici do Jaty uzavřeli vojáci,“ informuje o několik hodin později vesničany Ibrahim Nawajha, pracovník místního kulturního centra. Málokoho to překvapí a málokoho trápí. Připadá mi, že jsem jediný, kdo si dělá starosti, jak se další ráno dostanou do práce ve městě. Druhý den pozoruji muže, jak odjíždějí směrem k uzavírce a pomalu se ztrácejí v prachu, který víří jejich vozidla. Hledím na Ibrahima. „Uzavírku už zrušili?“ snažím se z něho dostat nějaké informace. „Podle informační cedule potrvá několik dní,“ prohodí nezúčastněně. Hledím zmateně za auty, nikdo se nevrací a prach se pomalu rozptyluje.
Dva betonové bloky a mezi nimi závora, tak nějak by se dalo popsat uzavření silnice do Jaty. Přímo nad ní, na malém návrší, se rozkládá vojenská pevnost izraelské armády. Z pozorovací věže vidí voják přímo na uzavřený úsek silnice. Já si vybírám stanoviště v kopci naproti. Usedám na kámen a čekám, až pojede nějaké vozidlo. Po několika minutách se objevuje bílý pick up. Bez zastavení a s celkem zřejmou rutinou objede zátaras a pokračuje dál. Izraelský voják ospale zívne a dělá jako by se nic nestalo. Takto během chvíle projede několik automobilů. Jelikož je na věži živo a zaslechnu několik slov, které by se mě mohli týkat, raději odcházím. Není nic horšího než nervózní vojáci se zbraní v ruce a hromadou munice.
„Občas se silnice prostě uzavře, aby Palestinci věděli, že jsme pořád tam. Musíme jim denně dokazovat, kdo ovládá danou oblast. My jsme první co vidí, když se probudí a poslední co vnímají, než jdou spát,“ komentuje situaci na Západním břehu Jordánu Ayal Kantz, bývalý příslušník IDF (Israel defenses forces). A tak i zábrana na silnici z Jaty do Susye je spíše pomníkem vojenské přítomnosti, šikany a ukázkou síly. „Silnice uzavřena,“ říká cedule u cesty. Však kdo chce projet, stačí udělat malý oblouček kolem závory, přímo pod nosem hlídkujícího izraelského vojáka.