Jeden mrtvý a tři zranění
Před týdnem byl na okupovaných územích ve městě Nábulus zastřelen 25-letý Izraelec Ben-Josef Livnat. Přibližně patnáct židů-osadníků se ve třech automobilech vydalo navštívit hrobku. Posvátné místo, kde podle nich odpočívá starozákonní Josef. Po svých modlitbách se pokoušeli město opustit. Policie zahájila palbu ve chvíli, kdy se skupina aut snažila projet check-pointem a zmizet (Nábulus spadá do území kategorie A, viz dále pozn. autora). Výsledek je děsivý: jeden mrtvý a tři zranění. Podle armádních zdrojů, o své plánované cestě, věřící neinformovali IDF (Izrael Defence Forces) ani Palestinskou samosprávu (PS). Právě druhá jmenovaná má nad poutními místy ochrannou pravomoc. Předem ohlášené a povolené návštěvy věřících, za úzké spolupráce obou stran, jsou běžnou součástí tamního života. Bohužel někteří náboženští extrémisté, jako je například Bratslav Hasadin, neustále porušují danou dohodu a chodí se modlit bez povolení. Kolem celého případu se rozpoutala silná politická přestřelka.
Odraz v tisku
Podle deníku Haaretz.com Danny Danon z Likudu kritizoval práci USA spojenou s výcvikem palestinských policistů: „Jako od pravého přítele Izraele očekáváme, že hlavním cílem tréninku bude zajištění ochrany, nikoliv zabíjení izraelských občanů.“ Pro stejné noviny vypovídal i ministr obrany Ehud Barak. Mimo jiné také nazval událost vraždou: „Žádný problém s koordinací nemůže omluvit incident jako je tento, tedy zastřelení nevinného člověka.“ Pro JPost.com zase odpovídala ministryně vědy a kultury Limor Liknat, teta zavražděného: „Toto je chladnokrevná vražda. Josef se vydal modlit s dalšími Židy a byl zavražděn jednoduše proto, že je Žid.“ Další politici či představitelé osadnických organizací se vyjadřovali v podobném duchu. Incident se také často objevoval jako záminka pro neuznání samostatného Palestinského státu.
Z výše napsaného vyplývají celkem tři základní věci. Tedy zaprvé by měli palestinští policisté chránit, nikoliv Palestince, ale Izraelce. Druhým bodem by se dalo nazvat tvrzení, že osadník porušující pravidla na okupovaném území (válečné zóny) a nerespektující výzvy místních orgánů, je nevinný. No a za třetí, že všichni Židé, kteří vstoupí na Západní břeh, budou automaticky zabiti jen pro svoji víru či národní příslušnost.
Policie chrání, ale koho vlastně?
Sám o sobě je již první závěr celkem nelogický. Policie jako orgán státní správy, má udržovat pořádek a chránit občany jemu svěřené oblasti. Tedy logicky vyplývá, že palestinští policisté jsou zde od toho, aby chránili Palestince a odrazovali případné narušitele pořádku. Těmi v tomto případě byli osadníci, kteří nerespektovali nařízení a to hlavně vlastního státu. Pokud by se domluvili s IDF, stejně jako desítky dalších, tak by k žádnému incidentu nedošlo. Bohužel zvolili cestu nelegálního vstupu a s ním jsou spojena rizika, která se v tuto nešťastnou chvíli ukázala jako smrtelná. Pokud bychom si situaci otočili a do aut naskládali patnáct muslimů mířících na izraelský check-point, tak by byl výsledek ještě krvavější. Mohu s klidem říci, že z konvoje by zbyly pouze kouřící zbytky ohořelých těl. Tento čin by jako teroristický nikdo nepojmenoval. Podobné případy, ale v menším měřítku, se na hranici odehrávají přibližně jednou do měsíce a terorista je většinou ten mrtvý.
Nevinnost osadnictví
Bohužel osady jsou jednou z velkých překážek mírového procesu a to nejenom jejich výstavba, ale i to jak naložit s těmi již existujícími. Stačí si jenom vzpomenout na rok 2005 a stěhování osadníků z pásma Gazy. Jejich usedlosti byly přesunuty na základě přání izraelské společnosti, která v nich viděla nebezpečí. Mnoho osadníků je ozbrojených a to nejenom osobními zbraněmi, ale i například útočnými puškami. Při mé cestě do Hebronu mi dva lidé nezávisle na sobě řekli prakticky stejnou větu: „Dokud se neobjeví osadníci, tak s nimi problémy nemáme.“ Jedním z nich byl izraelský voják a druhý Arab žijící v zóně H1. Situace není samozřejmě černobílá ani v tomto městě, avšak i ona slova mají silnou vypovídací hodnotu. Nelze se proto divit policistovi, který se snažil zastavit výše zmíněné automobily. Mohly být plné radikálních pravicových židů, kteří přijeli dělat problémy. To by nebylo poprvé. Bohužel, Palestina je místo, kde se za chyby tvrdě platí a to na obou stranách.
Nechci odsuzovat izraelské občany žijící na okupovaných územích, ale není dobré zapomínat na to, že jsou to okupanti, kteří zabírají cizí pozemky a to mnohdy za použití násilí. Všechny tyto činy odsoudila jak OSN, tak i velký spojenec Izraele, USA. Podle mezinárodního práva se jedná o aktivity nelegální.
Žid v Palestině
Na cestách touto zemí je možné potkat mnoho Izraelců. Ne všichni patří k šíleným levicovým aktivistům či příznivcům mírových organizací. Mnoho z nich jsou obyčejní lidé, kteří se přijeli podívat, jak to zde vlastně vypadá. Ověřit si obraz z médií za pomoci reality. Poznávají a cestují beze strachu. Někteří pomáhají palestinským studentů dostat se na univerzity, jiní jen tak projíždějí. Nejde o to, kdo jste, ale jak se chováte. Toto pravidlo, ale platí po celém světě, nejenom ve Svaté zemi.
V Palestině jsou zkušenosti s Židy a jejich svatými místy historicky spíše negativní. Zvláště pokud se nacházejí v centru důležitého města či v místě, kde stojí arabská vesnice. V roce 1968 se skupina ortodoxních židů, vedených mesianistickým rabínem Moshe Levingerem, vydala v přestrojení za turisty do města Hebron. Ubytováni v hotelu vydali prohlášení o obnovení židovské komunity a odmítli z něj odejít. Po několika krvavých střetech s místními Araby jim bylo za podpory vlády uděleno povolení k založení osady Kiryat Arba na okraji města. O deset let později Levingerova manželka Miriam, společně s dalšími 40 ženami, obsadila nemocnici Hadasa přímo v centru. Po mnoha slovních i právních bojích, byla nakonec po rozhodnutí nejvyššího soudu, založena Tel Rumeida, první osada uprostřed palestinského města.
Tedy nikoliv žid, ale osadník je nálepka, která přináší nebezpečí jejímu nositeli. Jestli je osadník (ozbrojeným) civilistou, či nevinnou obětí chování ostatních lidí v jeho okolí, je otázka, na kterou je z obou znepřátelených táborů možné slyšet jinou odpověď. Vnímání osadnictví a chování jeho přívrženců slouží mnohdy jako rozbuška řady incidentů. Bohužel podpora vlády, díky množství zde skrytých volebních hlasů, je skoro neomezená. Stejný populismus, který slouží v Gaze Hamásu k získání jeho přívrženců, pomáhá i izraelským politikům.
Dvojí metr nepomáhá
Nenáleží mi ospravedlňovat to, co se stalo – stejně bude těžké zpětně přesně zrekonstruovat události minulé neděle. Dvojí metr užívaný izraelskými politiky je však odpuzující a pro demokratickou společnost nepřijatelný. Ubližují tím nejenom obětem, ale hlavně obrazu Izraele jako státu podporujícího rovnost a svobodu. Na každý čin je nutné hledět v kontextu událostí, které mu předcházely a nebo ho provázely. Označit někoho za teroristu či hrdinu je velice jednoduché, ale černobílé vidění místního konfliktu nepřináší jeho řešení, spíš naopak. Je důležité se vždy zastavit a zamyslet nad tím, co se stalo, než se do světa začnou vykřikovat slova o vině či nevině, o terorismu či hrdinství. Ukvapené závěry jsou jenom vodou na mlýn extrémistů, kteří je velice rádi využijí ve svůj prospěch.
Několik informací závěrem
Osadník (v kontextu izraelsko-palestinského kontextu) je osoba žijící na okupovaném území v osadě či outpostu. Přibližně 300 000 se jich nachází na Západním břehu Jordánu a 190 000 ve Východním Jeruzalémě. Velice často bývají na doporučení IDF ozbrojeni. Tito lidé se dají rozdělit na dvě skupiny. První z nich jsou náboženští osadníci, kteří žijí v Palestině na základě údajů z Bible a osudu, který jim přiřkl Hospodin. Z jejich řad pochází vysoké množství radikálů, jež se pouštějí do střetů s Palestinci, porušují různá protiizraelská nařízení a způsobují problémy vlastní armádě. Osoby patřící do druhé kategorie, sem přišli žít spíše z ekonomických důvodů. Například, kvůli výhodnějším nájmům či levnější dopravě.
Okupovaná palestinská území na Západním břehu Jordánu byla rozdělena na základě druhé dohody z Osla v roce 1995, (s jejich pozdější ratifikací v roce 1998 dohodou od Way river) na tři základní územní jednotky, které se dělí podle podílu na zabezpečování ochrany a místní správy. V zóně A se nacházejí převážně velká města jako je Nábulus, Betlém, Jericho, Ramalláh atd. Bezpečnostní kontrola i civilní správa spadá přímo pod palestinskou samosprávu. Do této zóny Izraelci bez povolení nesmí a tvoří přibližně 4,5% území. V zóně B izraelská armáda zodpovídá za udržování pořádku, ale správní záležitosti připadají PS. Jedná se především o vesnice a malá města s rozlohou kolem 37%. Zóna C je pod plnou kontrolou IDF, tedy Izraele. Většinou se jedná o osady, vojenské základny, cesty a další pozemky spojené s osadnictvím. Součástí těchto dohod není Hebron, který má v rámci konfliktu specifické postavení. Jedná se o jediné místo, kde se osada nalézá přímo ve městě. Proto byl jeho status upraven Hebronskou dohodou z roku 1997. Ta rozděluje město na dvě části H1 (palestinskou) a H2 (Izraelskou). V nynější době žije v oblasti H1 přibližně 800 osadníků, které chrání 3000 izraelských vojáků. Společně s nimi prostor sdílí i přes 25 000 Palestinců. Je nutné si uvědomit, že tyto oblasti Palestiny nejsou souvislá území, ale jde o malé ostrůvky zón A a B v oblastech C.