Reklama
 
Blog | Jiří Kalát

Novináři na barikádách

Všimli jste si toho? Takové „drobné“ změny v našem demokratickém systému? Nějak se nám tu popletly dojmy s pojmy a pozice s opozicí. Politici nedělají to, co mají, vojáci nemohou dělat nic, protože na práci nemají a novináři dělají to, co nemají.

Politici by měli rozhodovat, od toho je máme a za to je platíme. Tím nemyslím zvedat ruku jako stádo během diskuzí a hlasování v Poslanecké sněmovně či Senátě. Tím myslím uskutečňovat reálná rozhodnutí, mající význam, smysl a hlavně dopad v opravdovém světě. Během rusko-ukrajinské krize se evropští politici, o těch českých ani radši nemluvě, uchylují k zbabělému schovávání se za sankce. Ty jsou k čemu? Ničemu. Irán nezlomily. Severní Koreu také ne. Sýrii, Libanon ….nic. Vypadá to, jako by se EU a s ní ČR postavila Putinovi. Neudělaly ale nic, na to nemají, páni v kravatách a dámy v kostýmcích, dostatek odvahy. Chtěli jsme Ukrajinu, slibovali hory doly a teď, když je na čase jednat, stáhneme ocas mezi nohy a schováme se. Putin chtěl, přišel, vzal a hotovo. Bez keců a právníků je pánem na Krymu.

„Odvaha“ však nechybí mnoha českým mainstreamovým (tzv. hypotékovým) novinářům. V počínající módě boje za demokratické principy (sic!), připomínající zapálenost komunistických pisálků let temných a nepěkných, vyrážejí na barikády bojovat za mír a lepší zítřky. Nejdříve byli proti Asadovi a prakticky v každém článku psali o tom, že: „do konce měsíce Asad padne“. Se stejnou pílí nyní brojí proti Putinovi a všem jeho spojencům. Demonstranti na Majdanu byli demonstranti, přestože zabíjeli a zapalovali ukrajinské policisty. Demonstranti v Slavjansku jsou teroristé, protože zabíjejí ukrajinské policisty. Dvojí metr? Ukázkový případ. Takto bychom mohli pokračovat dál. Šéfredaktoři i prostí novináři se brání americkým modelem žurnalistiky, kde jsou média rozdělena na pravici a levici (zjednodušeně řečeno). Já tu ale nechci politicky „dvojbarevný“ americký model. Nechci ani ten ruský, kde kritické novinářky střílejí na putinovi narozeniny. Chci tu český model, pokud možno co nejvíce objektivní, kdy novináři ví a chápou, že jejich práce je přinášet informace, ne společnost zaplavovat svými dojmy či spekulacemi, kde Andrej Babiš tráví dovolenou. Ona jenom záměna slov „demonstrant“ za „terorista“ nebo „ozbrojenec“ změní text na ideologicky správnou a „ovčím“ myšlením schválenou rovinu. S hrůzou zjišťuji, že v České republice není deník či týdeník, kterému bych mohl věřit. Patřím tak k šedesáti procentům populace, která to má stejně.

A armáda? Nic proti ní nemám. I když kdybych měl, co by mi s její bojeschopností mohla udělat? Hodit po mně bagančatem? Modlím se, přestože jsem ateista (teď už asi nic jiného než zázrak nepomůže), aby se na našich hranicích nikdy neobjevila cizí armáda. Hambou bych se propadl, kdybychom museli tu naši poslat bojovat. Už jenom to, že by tam polovina techniky i vojáků nedorazila, protože by jim buď došel benzín nebo by se rozpadly stroje, by byla ostuda. Nejde o vojáky, o jejich schopnostech a odvaze nepochybuji. Pár jich znám a vím, že by za svoji zemi život položili. Ale co tem zbytek ČR? Nějaké podpora našim vojákům, morální, finanční i jiná by se hodila. Pro mnoho lidí u nás jsou to jenom žoldáčtí vrazi bojující v cizích válkách. Částečně mají pravdu. Je smutné že se necháme zatáhnout do každé americko-evropské patálie, kde naši vojáci umírají, ale na obranu vlastního státu jaksi zapomínáme. Jsme malá země uprostřed Evropy, která není schopna ubránit sebe samu. Se smlouvami a spojenci zrovna dobré zkušenosti nemáme. Neubránili bychom ani Prahu! S trochou štěstí možná uhájíme Pražský hrad, ale to jenom proto, že se podle mezinárodních dohod nesmí ničit památky UNESCO. Chápu, že Rusku, Číně a nebo USA se stejně v případě války neubráníme, ale teď by nás dobyla i skupin Mongolů na koních s luky a šípy.

Armáda potřebuje peníze a nad jejich utrácením pořádnou apolitickou kontrolu. Pak může být bojeschopná a vojáci mohou bránit svoji zem v případě nutnosti. Stát potřebuje mít silné politiky, o kterých obyvatelé ví, že je provedou krizemi a že se na ně mohou spolehnout (proto Obamova popularita bohužel klesá a ta Putinova bohužel stoupá). Lidé šli, jdou a vždy půjdou za silnými vůdci. Společnost potřebuje mít média, bez propagandy ať již komunistické nebo té humanisticko-demokratické, kterým mohou věřit. U nás v republice už není moc mainstreamových novin, časopisů či televizí, kterým by se dal věřit nos mezi očima a to je začátek konce.

Prostě a jednoduše: voják má bránit svoji zem, politik jí řídit a novinář informovat (nikoliv soudit, odsuzovat a šířit své dojmy) o tom, co dělají ti dva pánové jmenovaní před ním.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama