Po několika dnech, tak deset odhaduji, se věcí malinko mění. Člověku jde na nervy všechno to: „Jak jste se tam měli?“, „Co jste vlastně dělali?“ a podobné milé přivítací řeči všech lidí, co skoro neznáte, nebo je vidíte poprvé v životě. Stačí však odpověď dobře, sluníčko, pohoda a pozornost je pryč. Tím je vše vyřešeno. Nikoho to vlastně nezajímá a někteří chtějí jen slyšet: „Jo bylo tam dobře, ale doma je nejlíp, vždyť víš.“, nebo něco podobně zajímavého. Většina přátel, které to sice na počátku bavilo, je už unavena z vět začínajících: „Tam v USA….“ anebo „Gutemalská náměstí…“ no a vše se vrací do normálních kolejí. Chodí se do hospod, kin a restaurací.
Jednou v noci v jedné malé sedíme a koukáme na televizi. Na stole pár piv a kofolu, reportáž o válce v Iráku nebo kde. Hlavní je, že Američani válčí, tedy tak to alespoň zní. Z kouřové clony se ozve „Tak jsem potkal jednoho amíka a ten ani nevěděl jaký je hlavní město Slovenska.“ Sálem se ozve souhlasné mručení, přitakání zkušených a vzdělaných studentů a nejen jich. Usmívám se, dopíjím pivo a odcházím. Je pozdě.
Jdu domů starobylým univerzitním městem a potkávám mnoho lidí, tedy studentů abych byl přesný. Procházím okolo obchodu s knihami a kukám do výlohy. Snažím se najít nějakou „perlu“, řekl bych. Možná průvodce na další cestu anebo něco podobného. Průvodců tu mají hodně. Lákají. Čína, Rusko, Japonsko nebo zpět na Americký kontinent? Velký je dost a stále se tam dá něco nového objevit. Na severu nebo jihu, západě či východě. Napadá mě stát Montana, krásná země na severozápadě, plná lesů, hor a svěží přírody. Kamarád mi o ni vyprávěl, skoro ráj.
Doma si sedám k počítači, chci se podívat na cenu letenek, jen tak pro informaci samozřejmě. Tedy z Prahy, ale kam? Nějak si nemůžu vybavit žádné město v těch místech, natož nějaké letiště. Prohledávám internet a mám to, letiště se nachází v hlavním městě jménem Helena. Letenka je celkem drahá, ale snad to půjde jinudy, proletí mi hlavou. Zkouším to dál, z Frankfurtu, Vídně, používám několik vyhledávačů, ale ceny jsou astronomické. Nevadí, snad příště. Přece jenom jsem doma jen chvíli. Nový výlet sice není, ale už se nemusím bát říkám si v duchu. Až příště budu sedět v baru v Texasu a někdo se mně zeptá na hlavní město státu Montana, budu to vědět a ušetřím se tak výsměchu místních domorodců. Jen mě děsí představa, že se zeptají třeba na Virginii.
Blog | Jiří Kalát