Před vstupem do Modré mešity v Istanbulu jsou umístěny informační panely s prosbou o zachování návštěvní etikety. Žádost mluví čtyřmi jazyky a dokonce i obrázky. Žádné kraťasy, trička bez rukávů, minisukně atd. Přání v Istanbulu celkem běžné a pro každého návštěvníka, respektujícího pravidla islámu, nepřekvapující. Host by se měl podřídit přání hostitele, respektovat jeho zvyky a nebo se zdvořilou omluvou odejít. Ne však turisté, hosté v cizí zemi. Vyšší třída lidí. To jediné může zdůvodnit had čekajících před vstupem do mešity v kraťasech, tílkách a minisukních. Místní jsou zvyklí na toto povýšenecké chování kasty turistů a tak jim před vstupem dávají šátky a prosí je o zakrytí jistých částí těla. Ani tato instruktáž a prosba návštěvníkům nezabrání si pokrývky po pěti minutách sundat. Mezi modlícími se procházejí odhaleni, bez studu a špetky respektu. Smutné. Divím se, že sem stále ještě „nevěřící“ smí.
Je vidět jak my „lidé západu“ si dokážeme vážit cizích tradic, pokud jsme na dovolené. A co teprve když se tyto tradice přesunou do naší milované země. Třeba zrovna do Brna, moravské metropole. Mešita by městu prospěla, místním muslimům podle jejich vyjádření jistě. Dalo by se říci, že jsme otevřená společnost prostá jakékoliv nenávisti k lidem jiného vyznání, barvy pleti, politické příslušnosti atd., ale asi ne. Byl jsem celkem překvapen, jaký se zvedl rozruch okolo této stavby. Rasizmus je v naší společnosti odsuzován jako to nejhorší zlo, zvláště pokud je namířen proti Romům nebo židům. Muslimů se to zřejmě netýká. Diskriminace „nepřítele západu“ je v pořádku, i když jeho nebezpečí je založenou pouze na víře v odlišného proroka.
Jak je to tedy s tou mešitou v Brně? Dokážeme tolerovat lidi jiného kulturního okruhu? Namalujeme si červené kříže na bílá trika a vrhneme se do brněnských ulic na další křížovou výpravu? Nebo se radši zastavíme, vypneme televizi a zapomeneme na vše, co nám o vyznavačích islámu řekla česká a světová média. Vykoukneme z ulit mediální společnosti a půjdeme si popovídat s těmito pro nás tajemnými lidmi a naučíme se je chápat, rozumět jim a v klidu s nimi žít. Já jsem pro možnost číslo dvě.