Reklama
 
Blog | Jiří Kalát

Dolary, osadníci a pár fotek

Izrael/Palestina - Celkem vysoká nezaměstnanost na Západním břehu Jordánu vede místní ke zvláštním způsobům obživy. Osadníci se tak stávají turistickou atrakcí, za kterou západní návštěvníci rádi platí, a fotografování se zařadí do kategorie nebezpečných sportů.  

Deset šekelů za osadníka

„Nechceš vidět nějaké osadníky,“ ozve se mi za zády a od stěny se odlepí asi dvacetiletý Palestinec. Představí se jako Ibrahim. V Hebronu se průvodce vždycky hodí, otevřou se místní domy, střechy a hlavně příběhy. Něco to bude stát, ale prozatím se investice vždy vyplatila. Nechám se provázet úzkými uličkami starobylého města a ukazovat si místa, kde nyní sídlí Izraelci. Jejich domy jsou přímo nad tržištěm a tak ho chrání síť. „Občas na nás něco hodí z okna,“ prohodí mladík na vysvětlenou. Dokáži si představit, že to funguje i naopak. V temném vchodě se malinko zarazím, přeci jenom mám u sebe foťák a další věci. Zvědavost nakonec vyhraje a kdo nic neriskuje, nic nezíská.

Procházíme bezútěšným domem po schodišti, které pamatuje už mnohem lepší časy a zcela jistě by se mu hodila nějaké ta oprava. Míjíme ženu s dítětem v náručí, usmívá se a mává na mě. „Téhle paní vzali manžela a při zásahu zastřelil syna rovnou do hlavy, bylo mu pět,“ vypráví Ibrahim, zatímco žena zmizela v temném bytě a vrací se s DVD. „Dej kolik můžeš. Točil to zahraniční filmař – mírový aktivista. Nemá to přesnou cenu, ale je tam celý příběh,“ nechce se mi nic kupovat, a tak odmítám. Nikdo se nemračí, ale dál jdeme mlčky. Konečně střecha a čerstvý vzduch, trochu ze mě spadne napětí předešlých minut. Mávám na hlídkujícího izraelského vojáka na protilehlé střeše, abych na sebe upozornil a vyvaroval se nějaké nepříjemnosti, jako třeba kulky v noze či něčeho podobného. S foťákem v ruce umřelo kvůli blbosti už dost lidí.

Přímo v Hebronu je několik malých osad. Kolem 500 osadníků tu žije, vychovává děti a nebo studuje náboženství. Na jejich ochranu vyčlenil stát Izrael přibližně 3 000 izraelských vojáků. Stojím na střeše nad jednou z nich a dívám se na život pode mnou. Svého průvodce už neposlouchám, vypráví historky, jež jsem slyšel několikrát. Trochu si připadám jako v zoologické zahradě. Jen pár domů, malý dvorek, plot a ochranka. Ještě chybí cedule „Zákaz krmení ohrožených druhů.“ Mladý ultraortodoxní pár nakládá do auta několikaměsíční dítě v sedačce. Voják jim dává znamení, že mohou jet. Zvláštní, přivést dítě doprostřed nepřátelského města plného „teroristů“. Tahle scéna je odlišná od zoo, tam se totiž nebezpečné druhy ven jen tak lehce nedostanou. Nebo možná počkat, že by to bylo obráceně a nastal čas krmení?

Vracíme se na ulici a je čas se rozloučit. Svému průvodci dávám několik šekelů a chci jít dál. Hned se však objeví další a po něm ještě jeden. Odháním je jako mouchy, protože tolik se jich najednou vyrojilo a jsou stejně neodbytní. „Hej, jsem chudý a musím žít pod okupační správou, musíš mi přece pomoct, jsi bohatý, když můžeš jezdit sem,“ vnucuje se jeden. Po chvíli přijdou na řadu i nadávky, rozumím jen dvěma „osadník a žid“. Místní si z Izraelců udělali dobrý obchod. Deset šekelů za deset minut, to je na Západní břeh celkem slušná marže.  
 
Zaplať a nebo dostaneš kamenem

Těsně pod hradbami starého města Jeruzaléma se rozkládá arabská vesnice Silwan. Místo častých demonstrací a střetů mezi policií, armádou, Palestinci a osadníky. Možná i proto sem zavítá občas nějaký ten turista hladový po fotografiích z „místa bojů.“ Většinou odchází celkem zklamán, protože až na neuvěřitelný nepořádek, tak typický pro většinu podobných míst, tu nic neobvyklého neobjeví. Tedy převážně.

Pokoušel jsem se najít tzv. „House of Honey“, což je dům obývaný osadnickou rodinou v srdci Silwanu. V rozmanitých a spletitých uličkách se mi však podařilo ztratit, a tak nakonec mi muselo stačit pořizování snímků okolí. Dva kluci mířící ze školy by mohli být ideálním motivem pro fotku. Moje mizerná arabština na vysvětlení stačila, a tak se zazubili do objektivu. „Bude to pět šekelů,“ vykřiknul najednou jeden z nich. Odmítám platit požadovanou sumu a říkám jim, že to si měli domluvit předem. Otáčím se na patě a odcházím. Křik a okolo hlavy prosviští kámen, kousek za mnou dopadne druhý. Přesnosti moc nepobrali, protože jinak by ta fotka vyšla sakra draho.

Západní turisté, humanitární pracovníci, levicoví aktivisté a lidé z různých dalších skupin si bohužel navykli za podobné věci platit. Kdo by přece nedal pár drobných malému chlapci žijícímu na okupovaném území těmi „hroznými“ Izraelci. A tak se z okupace stává vlastně skvělý business a obchodní značka. Lidé se na „okupačních turistech“ stávají nejenom závislí, ale pomoc už i vyžadují a považují ji za svoje právo trpícího. Jako by každá „bílá huba“ v dohledu byl měšec plný dolarů. Jestli jim podobné chování do budoucna pomůže nebo spíše uškodí, je však otázka na kterou odpoví až čas. Tedy pokud už nebude pozdě.        

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama