Reklama
 
Blog | Jiří Kalát

Demonstrace, které nikdo neposlouchá

IZRAEL/PALESTINA – Tunis, Egypt, Lybie, Bahrajn, Sýrie, státy arabského světa ve kterých se v posledních dnech udály nečekané, bouřlivé a mnohdy i krvavé změny. Mluvit o demokratických proměnách je předčasné, o možných budoucích spojenectvích a smlouvách je spíše jasnovidectví než politická věda. Svět se snaží porozumět a pomoci lidem postiženým katastrofou v Japonsku. Diváci z televizních obrazovek hltají záběry z bombardovaných měst v Lybii a utečeneckých táborů v severní Africe. Na dva malé národy na Blízkém východě jako by se zapomnělo. V několika předešlých dnech lidé umírali i zde, zástupy demonstrantů vyšly do ulic, rakety a výbuchy zakryly oblohu prachem a vzduch naplnily puchem bojů.

Šedesát let trvající konflikt popravdě už nikoho moc nezajímá. „Ti se tam řezali, řežou a řezat budou,“ říkali mi vždycky lidé starší generace. Stále se opakující scénáře útoků, odvety protiútoků, zatýkání atd. unaví i otrlého diváka či čtenáře. Není se tedy čemu divit, že se média věnují zajímavějším a novějším příběhům. Až teroristický útok v Jeruzalémě, jenž si vyžádal jednu oběť a třicet zraněných se dostal na stránky internetových zpravodajských serverů. To však neznamená, že se zde nic neděje, opak je pravdou.

Možná i z těchto důvodů si málokdo všimnul stovek protestujících v několika městech. Patnáctý březen byl v Palestině vyhlášen dnem boje za konec rozdělení. Protestující volali po spojení dvou okupovaných teritorií. Západního břehu Jordánu a Gazy. Stav permanentní „občanské války“ je zde od roku 2007, kdy po volbách v přímořském pásmu přebral vládu silně nábožensky zaměřený Hamás.

Nejednotnost politik obou území v základních premisách řešení konfliktu, zvláště pak pohledu na samotnou existenci státu Izrael, je častou překážkou v mírovém procesu. Též brání dialogu mezi nimi samotnými, oslabuje palestinskou jednotu a tím i vlastní samosprávu. Hamás též v poslední době ztrácí kontrolu nad menšími organizacemi operujícími v Gaze. Podle izraelského deníku Haaretz vládne v této části okupovaných území zmatek a anarchie. Tomu i odpovídá počet vypálených raket po dohodnutém příměří mezi militanty z Hamásu a IDF (Israel Defense Forces).

Ve třetím patře budovy nad hlavním náměstím města Nablus je místní kavárna. Nic moc, jen pár stolů a židlí, k objednání čaj nebo silná arabská káva. Její okna však nabízejí skvělý výhled na prostor pod ní. Několik stovek demonstrantů sem přišlo podpořit sjednocení teritorií. Není jich moc, kolemjdoucí si jich příliš nevšímají a to přes to, že o sobě dávají hlasitě znát.

„Proč nedemonstrují i ostatní? A co ty, aktivista, nepřipojíš se?“ možná až moc hladově pokládám otázky svému příteli jménem Wajdi. „Možná to má nějakou možnost uspět, ale já tomu nevěřím. Když jsme protestovali naposledy, skončilo to krveprolitím a naše město skoro lehlo popelem. Spousty mrtvých na obou stranách. To nikam nevede,“ se smutkem odpovídá. Jedna z věcí se kterou jsem se zde setkal je odevzdanost, smíření se. Hlavní je přežít, nějak zajistit rodinu a postarat se o sebe. „Máme dnešek a ten si snažíme užít, nic jiného tu ani nejde,“ jako by četl moje myšlenky Wajdi.

Usrkávám horkou kávu a přemýšlím nad titulky světových i českých novin. Západní společnost (převážně USA a hlavní představitelé OSN) je v posledních měsících vždy na straně rebelů. Je jedno co jsou zač, hlavně když nad hlavou drží transparenty s nápisy jako „svoboda“ nebo „demokracie“.  Ptám se sám sebe proč to nefunguje tady. Kolik palestinských či izraelských demonstrací už proběhlo za ukončení okupace. Kolik lidí mluvilo a žádalo intervenci OSN. Mnoho a s žalostným výsledkem. Nic moc se nezměnilo, lidé pořád umírají, trpí, prosí a křičí o pomoc. Židé, křesťané i muslimové.       

Během leteckých útoků IDF umírají civilisté i děti. Slovo bezletová zóna s v této souvislosti bohužel nevyskytuje. V Lybii o jejím použití hovořili představitelé Británie a Francie už několik dnů po propuknutí konfliktu. Zde i po šedesáti letech bojů ani zmínka. Je opravdu tak velký rozdíl mezi Kadáfím, který přisahá, že útočí jen na vojenské cíle a představiteli izraelské armády, kteří činí totéž. V obou případech umírají nevinní. Izraelci nutně potřebují finanční prostředky na nákup ochranných prostředků „Iron Dome“, které mají identifikovat a zničit přilétající rakety z Gazy, čímž by bylo možné ochránit města a vesnice na jihu země. OSN či USA mohou tyto potřeby pokrýt a zamezit tak dalším civilním ztrátám.

Svobodu a právo rozhodovat o svých životech. To chtějí lidé žijící pod okupační zprávou, stejně tak jako ti, živořící pod rukou diktátora či tyranského režimu. Na rozdíl od ostatních arabských zemí, neposloucháme křik z Palestiny a Izraele. Zoufalý a nekonečný. Nepošleme vojáky zbavit je extrémistů, teroristů, náboženských fanatiků z jejich vlastních řad, stejně tak jako těch na druhé straně betonové zdi. Nepoženeme před soud ty, kteří porušují lidská práva a jejichž vinou nekončí tento konflikt, neusvědčíme a neodsoudíme je. Proč?   

Reklama