Slunce sice plně svítí, ale přesto mám navlečené rukavice a snažím se trochu rozhýbat zmrzlé tělo. Nevím proč mají Palestinci ve zvyku jezdit s otevřeným okénkem, ale vůbec se mi to nelíbí. Asi 100 metrů ode mě vidím učitele, jak venku vysvětluje studentů základy moderní komunikace. Ti se však mnohem více soustředí na chytání papírů z jejich sešitů a zatížením učebnic kameny. Vyučují si toho snaží nevšímat a pokračuje v probírané látce.
Místní ředitel se nás ujme v prázdné třídě, nabídne čaj a pustí se do vysvětlování problematického soužití s izraelskými autoritami. „Před deseti dny v 6:30 ráno se zde objevili buldozery, vojáci a civilní zaměstnanci. Během chvíli bylo hotovo a třída zbourána. Nebylo to však jediné co toho rána vzalo za své. Zničili také obydlí pro 50 lidí, přístřešek pro zvířata, sklad a společnou kuchyň,“ z poloviny překládá a z poloviny vypráví Anne Skaardal z organizace EAPPI (Ecumenical Accompaniment Programme in Palestine and Israel).
Týden poté se stále děti učí venku na silném studeném větru. V chladných zimních dnech to není zrovna příjemné a touze po vzdělání to jistě nepřidá. K tomu všemu mají žáci neustále strach. Čekají, kdy se znovu objeví IDF a zbourá další část školy.
Přes objektiv svého fotoaparátu pečlivě studuji tváře žáků i učitelů. „Všichni tady lžou,“ řek mi při příjezdu do Izraele jeden kolega novinář. Věren této poučky se snažím prohlédnou za zavřené dveře a přes ubrečené tváře dětí. „Řekl ti ředitel proč jsou děti venku?“ ptám se Anne. „Některé z těch ostatních mají zkoušky a tak bylo potřeba víc prostoru,“ odpovídá trošku zamračeně a přemýšlí kam tím mířím. „Já jen, že jsme ještě před chvílí seděli v naprosto prázdně třídě, kam by se klidně vešlo 30 dětí,“ už ví, která uhodila. Divadlo.
V této malé vesnici zničili jednu třídu, sklad, přístřešek pro domácí zvířata, připravili o střechu několik desítek lidí a spousty dětí. Podobné příběhy se dějí každý týden či den po celém Palestinském území. Samy o sobě děsivé a smutné. Několik obyvatel žijících ve svých stanech v oblasti Hebronských kopců mi ukazovalo demoliční příkazy na jejich příbytky. Čekají buldozer s doprovodem každý den. Tohle je místní realita. „Život je tu těžký a pravda dostatečně krutá, tak proč ještě proboha lhát,“ zakončuje náš rozhovor Anne.