Je těsně před obědem a po ulicích se prohánějí desítky starých automobilů různých značek. Jejich řidiče spojuje touha odvézt každého kam potřebuje, a to co nejrychleji. Na svých dveřích sice nesou majestátní nápis taxi, ale jedná se spíše o hromadnou dopravu „palestinského typu“. Gaza, místo prokleté i vychvalované. Tak tu stojím v prachu cesty a čekám na nějaký odvoz. Nemám pas. Militanté Hamásu mi ho kvůli krátkodobé změně vnitřních pravidel včera zabavili na hraničním přechodu Erez, tedy při vstupu do pásma směrem z Izraele.
Za šekel se dá jezdit všude ve vnitřním městě Gazy city. Jedno z mnoha aut konečně zastavuje a sveze mě a Omara, mého průvodce i překladatele, na Ministerstvo vnitra. Projíždíme okolo prostranství, kde pracují buldozery a na mnoha místech jsou vidět zbytky ohořelých staveb. „Tady bylo několik vládních budov, tedy před tím, než je Izraelci vybombardovali. Většina z nich byla postavena z různých dotací a příspěvků Evropské unie i dalších organizací,“ informuje mě Omar. Taktně zapomene již dodat, že izraelskou akci zapříčinily útoky militantů z Gazy na jih židovského státu. Nebo to možná byla odveta, za poslední odvetu odvety minulé? Těžko říci, pochybuj, že se v tom po těch letech bojů ještě někdo vyzná.
Budova ministerstva působí nově a stále se na ní pracuje. Zamračení muži v černých uniformách nás po kontrole totožnosti pouštějí dovnitř. Moje první opravdové setkání s Hamásem mě naplňuje nervózním pocitem strachu a nejistoty. Tak trochu jako první sex, akorát bez toho potěšení. Jde přeci jen o organizaci, která je ve většině očí teroristickou a pro novináře s izraelskou akreditací potenciálně velmi nebezpečnou. Vybavuje se mi i vzpomínka na Itala Vitorria Arrigoni, na rozdíl ode mě silně pro-palestinského aktivistu, kterého před rokem místní militanti oběsili ve sklepě.
Procházíme řadou kanceláří a až po několika minutách konečně nalézáme tu správnou místnost. Muž sedící za stolem bude rozhodovat o mé bezprostřední budoucnosti. Omar pozdraví za nás oba a hned se pustí do vysvětlování. Arabštině příliš nerozumím a jediné slovo, jehož význam znám a neustále se opakuje je „novinář.“ Chvílemi bouřlivá debata, chvílemi však jen takové přátelské povídání, se přede mnou rozvíjí již skoro hodinu či déle, když se ozve jeden z přísedících mužů: „mluvíte francouzsky nebo anglicky?“ Malinko v šoku odpovídám, že angličtina bude lepší. Chvíli váhá, ale pak se začíná vyptávat na řadu otázek. Přidávají se i další. Omar malinko znervózní a s ním i já. Nejsem si úplně jistý, co jim řekl, jestli nezpanikařil a někde nezalhal. To by mohlo špatně dopadnou pro nás oba.
„Chci přičichnout malinko k okupaci, blokádě a vašemu falafelu,“ snažím se lehce žertovat, ale moc to nejde. Rozhovor se zatím ubírá neškodným směrem. Tedy až do chvíle, kdy se dostáváme k politice. Lehké narážky a stěžování si na lokální problémy nahradí přímé otázky. „Co si myslíš o Bin Ládinovi,“ zeptá se mě Abdullah, nejmladší úředník, který se jako jediný představil. Nyní se již opravdu ocitám na tenkém ledě. Mozek pracuje na plné obrátky a já se snažím nedat jednoznačnou odpověď, ale přesto ze sebe vypotit něco smysluplného. „Mohli bychom ho nechat kleknout s pistolí u hlavy před vlajkou a dát mu přečíst nějaké prohlášení,“ řekne jako by nic vážným hlasem muž mluvící plynně anglicky, „tedy pokud chce pas zpátky.“ Najednou se do místnosti vkrade napjaté ticho. Omar znatelně poblednul a ostatní se mi dívají přímo do očí. Podobná videa jsem již viděl a nekončí moc optimisticky. Přemýšlím co nyní, náhradní plány typu „utíkej, dokud tě někde netrefí“ mi nepřipadají zrovna moc chytré. Mozek zběsile pracuje a hledá nějaké slovní řešení, nějaká slova záchrany, když se všichni úředníci rozevřou smíchy. „Neboj, my nejsme žádní teroristé, my jsme přece Hamás,“ řekne jeden z nich na vysvětlenou a poplácá mě po zádech. Pěkný vtip! Jestli jich dnes bude ještě několik, tak jsem za chvíli šedivý. Dalších pár minut následují otázky ohledně Fatahu a Izraele. Už mi dochází slovní obraty a klikaté odpovědi, když s objeví hlavní úředník a řekne, že je vše v pořádku. Vrátí mi pas a my můžeme jít.
Jen vyjdu ven a ucítím písek pod nohama je mi dobře. Volný i když jenom relativně, ale hlavně naživu. Omar dostává už lepší barvu a vyřizuje pár telefonátů. Zdrželi jsme se celkem dlouho a je již pozdě odpoledne, tedy čas na pořádné jídlo a čaj. Sedíme v kavárně a já se usmívám. Mám zpátky pas a je mi dobře. „Měli by jsme ti najít nějaké místo, kde zůstaneš na dnešní noc. U mě už to nepůjde, bojím se o rodinu,“ zakončí příjemné rozjímání můj průvodce. Do tváře se mu vrátil strach.